Časopis Umělec 2006/3 >> Doufáme, že nám Číňani odpustí Přehled všech čísel
Doufáme, že nám Číňani odpustí
Časopis Umělec
Ročník 2006, 3
6,50 EUR
7 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Doufáme, že nám Číňani odpustí

Časopis Umělec 2006/3

01.03.2006

Jiří Ptáček | interview | en cs de

S mladou režisérkou Lucií Královou jsme se setkali kvůli dokumentárnímu snímku Ztracená dovolená. Dřív než jsme zapnuli diktafon, omluvila se, že o některých detailech nebude mluvit. Chce, aby film diváky překvapil. Kostra však byla jasná: Budeme mluvit o nálezu dvaadvaceti negativů, na nichž si skupina Asiatů dokumentovala cestu po Evropě. A o rozhodnutí natočit film, který bude jednak hledáním několika lidí z nejlidnatější země světa, jednak o tom, co se dá zjistit z turistických fotografií. V době, kdy jsme rozhovor domlouvali, byl film těsně před dokončením. Už to vypadalo, že happyendem neskončí. Najednou se ozvala čínská televize a pozvala Královou do Pekingu, aby se zúčastnila vysílání jejich příběhu v zábavním pořadu. Vždy doufala, že ztracené negativy vrátí původním majitelům, nyní se to zdá být na dosah ruky. Když jsme si ale vyslechli, co všechno štáb filmařů podnikl, aby „své“ Číňany našel, neodpustil jsem si poznámku: „Vlastně můžeme být rádi, že se televize ozvala až teď. Kdyby se to stalo hned na začátku, přišli bychom o dobrou detektivku.“

Na začátku by náhodný nález negativů. Jak k němu došlo?
Našel je Láďa Jelínek, člověk, kterého jsme předtím vůbec neznali. Studoval architekturu a jezdil do Švédska pracovat. Měl tam takový druh práce, v Göteborgu vyklízel byty a vynášel odpad do kontejneru. A v kontejneru objevil poničený a skoro prázdný kufr. Otevřel ho a v kufru našel igelitku a v ní nevyvolané negativy. A on je, aniž by tušil, co na těch negativech je, sebral a odvezl do Prahy.

A později vyvolal.
On to chvíli nechal a pak se svým kamarádem Víťou Pavlem, který později spolupracoval na naší výstavě a kterého zajímalo, co na těch negativech je, vyvolali část negativů. Narazili zrovna na ty nejzajímavější fotky. Je na nich jediný člověk, co se opaluje oblečený. Hned bylo jasný, že je to Asiat. Jinde byli Asiati na skupinových fotografiích. Ale v té době jsme se ještě neznali. Já v té době připravovala absolventský film o masovém turismu. Chtěla jsem ho natočit už dlouho, měla jsem napsaný scénář, ale pořád mi přišel obecný. Nechtěla jsem točit davy turistů. A v té době mi někdo v hospodě řekl o tom nálezu, spojili jsme se, potkali a rozhodli o tom udělat film.

Hned na začátku jste z nalezených fotografií udělali výstavu v Mánesu.
První bylo rozhodnutí dělat film s příběhem, který něco vypoví o podobě masového turismu. Ty fotografie, to je přesně jako postava ve filmu. Ukážete obraz a v něm je obrovská informace. Nepotřebujete nějaké smyšlené rozbory. Stačilo jednoduše začít u těch fotek. Napadlo nás, že budeme ty lidi hledat a že jim ty fotky vrátíme. To je příběh filmu. A vlastním tématem je, co se dá o člověku poznat prostřednictvím fotografie. Začali jsme tím, že jsme se ptali lidí v Praze, Číňanů, sinologů. Hodně lidí nám řeklo, že na fotkách budou Korejci nebo Číňani. A my začali pátrat a říkat si, že bude užitečný vědět něco o těch místech, kde byly fotografie pořízeny. Věděli jsme, že je to Skandinávie, ale na některých snímcích byly úplně neznámé fjordy. Napadlo nás, že když lidé uvidí fotky na výstavě, tak přijde nějaká zpětná vazba. A proto jsme tu výstavu udělali.

U koho jste začínali při prozkoumávání těch fotografií a co vám přišlo nejdůležitější zjistit? Jaký byl první nápad, jak fotografie analyzovat?
Nejdříve jsme se na to podívali lupou, jestli najedeme nějaké identifikační znaky – poznávací značky na autech nebo hotely. A těch jsme tam pár našli. Ale i tak to bylo těžký. Normální člověk nemá přístup k databázím poznávacích značek, protože až na několik málo zemí nejsou veřejné. Navíc, přestože jsme fotografie našli ve Švédsku, jedna poznávací značka byla dánská, druhá na karavanu, u kterého se naše skupina fotografovala, byla německá. To byla taková detektivní rovina. Důležité bylo zjistit národnost lidí na snímcích. Byli jsme v tom hodně skeptičtí, ale jak jsme se ptali lidí, jeli jsme také do Zbraslavi, kde se otevírala výstava jednoho tchajwanského malíře. Pro zdejší komunitu to byla obrovská událost a přišlo hodně Tchajwanců. Ti nám potvrdili, že musí jít o Číňany a podle nápisu na jedné z fotek dokonce poznali, že vznikla na ostrově Hainan. My jsme potom na internetu dohledali hotel, v němž byl snímek pořízený. Ale zjištění, že jde opravdu o Číňany, obrátilo naše představy naruby. Říkali jsme si, že kdyby šlo o Japonce, najdeme je. Ale jak hledat Číňany v Číně? Lekli jsme se, ale byla to výzva, která nás začala hodně zajímat.

Když už jste tedy věděli, že se vší pravděpodobností jde o Číňany, koho jste kontaktovali, abyste se dozvěděli něco o čínské turistice?
V Čechách je čínské sdružení, které má centrum na Pankráci a vede ho paní Rusková. Naproti Delvitě na hnusném sídlišti je takový umakartový prostor z 80. let, s čínskými ozdobami a malým obchodem. Shodou okolností jsme sdružení kontaktovali v únoru během oslav Nového roku. Ptali jsme se na fotografie a lidé z nich začali číst různé věci. Překvapil nás úplně odlišný přístup od přístupu Evropana, který se třeba zasměje, nebo mu takové fotografie připadají všechny stejné. Najednou to má v ruce Číňan a například z obličeje umí poznat konkrétní věci.

Co jste se dozvěděli?
Například to, že by mělo jít o lidi z některé provincie na severu Číny, to znamená od Pekingu nahoru. Nebo podle oblečení určili, že jeden z nich je pravděpodobně venkovan a že jde o bohaté lidi, kteří asi budou úředníci, prostě nějak spojeni se státním aparátem. A naopak, když se na to podíval Čech, říkal „mafiáni“ nebo „špióni“, úplné protiklady. Ve skupině funguje hierarchie, takže muž v bílém, který je vždycky uprostřed, má autoritativní postoj, a tohle Číňané poznali. Dokonce určili jakéhosi jeho tajemníka a druhého tajemníka, podle toho, kdo se s kým fotografuje, kdo stojí vpravo a kdo vlevo. Například na jedné fotografii je skupina před křižníkem. U ní nás upozornili, že muž v bílém zaujal tradiční posed s rozkročenýma nohama a rukama na kolenou. Říkali, že to bude muž, který pochází z vesnice a odstěhoval se do města. Proto prý chodí i takto oblečený. Vzhledem k tomu, že Číňané nemohou příliš cestovat, nám tvrdili, že to bude pracovní cesta. Nechtěli, aby se o tom moc mluvilo, ale že tady velmi pravděpodobně měli nějaké jednání a zbytek výletu si udělali po svém, načerno za státní peníze, protože tak se to dělá.

Víte už něco o cílech jejich cestování?
Tak především víme, že se fotografovali. A to hodně a na neuvěřitelných místech. (smích) Proč tu byli, to zatím nevíme, a jestli je najdeme, moc ráda by se jich na to zeptala. Co se z fotek dá objevit, to je jiného druhu. Například v Norsku, úplně ve volné přírodě, objevili pampeliškové pole. Když jsme ho po čtyřech letech objevili také, tak jsme zjistili, že je na soukromém pozemku a že se kvůli fotografiím musí přelézt plot. Je tam skvělý výhled na krajinu. Zaklepali jsme na dveře domu, ke kterému to pole patří, a mluvili se dvěma Nory, co tam žijí. A ti nám potvrdili, že se to tam děje docela často. Zastaví autobus, lidé vyskáčou, přelezou plot a vyfotografují se. Jak jsme cestovali po stejných místech jako oni, stali jsme se novými turisty a také jsme se fotografovali. Přemýšleli jsme, proč to naši Číňani dělali tak často, vždy nejdříve pohromadě a pak třeba každý zvlášť. Došlo nám, že museli mít jednoho člověka, který byl jejich fotografem. Možná řidič, nebo překladatel. Podařilo se nám dokonce najít dva Němce, se kterými si udělali fotografii. A ti si vzpomněli například na to, že neuměli anglicky.

Mohli jste tedy dráhu jejich cesty rekonstruovat. Zjistili jste, co je zajímalo, jestli památky, příroda, nebo třeba města a továrny?
Je zajímaly především pampelišky. Většina materiálu, celkem 756 fotografií, je z pole s pampeliškami. Ptali jsme se, jak je to v Číně s pampeliškami, a dozvěděli se, že v Číně jsou, ale že zajímavý pro ně je hlavně fenomén volné přírody, který neznají tak jako my. Teprve v poslední době se tam rozmáhá cestování po vlastní přírodě, ale jinak mají rádi vše ohrazené, zahrady na malých plochách, které oceňují jako svébytnou harmonii. Mají úplně jiný pohled než my. Tady si začali fotit volný prostor a řekli bychom, že hodně evropsky. Ale na druhou stranu nikdy nedělali detaily, dělali celky a centrální kompozice a skupinové aranžované fotografie. Drtivá většina fotek je v přírodě a jen výjimečně před památkami. Za jediné turistické atrakce by se dal považovat skokanský můstek v Oslu a tamní radnice. Cestu začali asi v Německu, kde se fotili v Heidelbergu. Tam se vyfotili u heidelberského hradu, kde je asi zaujala líbivost a pitoresknost města. Potom byli ve Frankfurtu a tam se vyfotili jenom na náměstí před nějakými domy. A potom už byli ve Skandinávii. A my nemáme žádnou fotografii z Dánska, ze Švédska a všechny fotografie jsou z Norska.

Který z nich snímky pořizoval? Jsou z jednoho aparátu?
Na to přišla naše produkční. Jeden z nich má kvalitní zrcadlovku. Ve chvíli, kdy autor použil blesk za dne, nebo je zkažená kompozice, tak to fotil někdo jiný. Tím jsme zjistili, koho byl aparát. Z cesty musí existovat ještě spousta fotek a také videozáznam, protože na fotkách vidíte, jak někteří drží kameru.

Říkala jsi, že na cestu jste jeli čtyři roky po nich. Jak jste si byli jistí, že někdo neměl kufr třeba rok, dva doma a teprve pak ho vyhodil?
Negativy byly objeveny v kontejneru v roce 2001, ale my jsme samozřejmě nevěděli, jestli nejsou starší. Byli jsme ale schopní zjistit roční období, protože pampelišky rozkvétají na přelomu května a června. Přesný rok jsme zjistili paradoxním způsobem. Měli jsme jednu fotku s ještě zasněženou krajinou a malou chatičkou v pozadí. Jeli jsme po Norsku autem a náš kameraman najednou zastavil a povídá: „Tady já to znám podle tý fotky.“ A zjistili jsme, že se chatička pěkně proměnila a že je z ní obrovský hotel. Šli jsme do něj a majitele se zeptali, kdy chatu přestavěl. Protože měl záznamy o stavebních pracích a tom, co kdy dělníci dělali, určili jsme přesně, že negativy jsou opravdu z roku 2001.

Prý jste kontaktovali i Interpol?
Ano, ale bylo to zklamání. Dva měsíce jsem dojednávala schůzky s kriminalisty. Dozvěděla jsem se, že Interpol funguje i v Číně, ale že právě tam komunikace vázne. Nakonec jsem se setkala se sympatickou mluvčí, která mi vysvětlila, že mi nemohou s ničím pomoct. Podobně jsme jednali s českou policií, ale i tam řekli, že pokud nikdo z nich nespáchal zločin, tak po nich nesmějí pátrat. Navíc mám došlo, že kdybychom Interpol přemluvili a on by naše lidi našel, zkazili bychom jim pověst. A my k nim musíme mít nějaký respekt. Už tak nevíme, jak zareagují na to, že se s nimi na výstavě vyfotila spousta lidí.

Jak jste se pokoušeli dostat do čínského prostředí?
My jsme samozřejmě neměli peníze na cestu do Číny. A tak jsme kamarády, co tam jeli, různě vybavovali fotografiemi a kamerou, aby to tam šířili. Udělala se spousta rozhovorů o tom, co Číňané poznají z fotografií, ale o systematickém hledání nemůže být řeč. Pořád jsme se pokoušeli kontaktovat televizi. Noviny ani ne, protože v Číně vychází spousta novin, ale nemají velké pokrytí. Že by tam vycházel jeden deník v nějakém obrovském nákladu, to tam nefunguje. Proto jsme si říkali, že nejlepší by bylo dostat třeba do zpráv. Spolupracovat s čínskou televizí je ale těžké. I vzhledem k cenzuře. Přestože máme lidi, kteří znají řeč a znají tamní mentalitu.

Jakým způsobem by takový materiál mohl podléhat cenzuře?
Třeba proto, že nevíme, co ti lidé v Evropě dělali... Názory se liší. Jsou lidé, kteří tvrdí, že by takový příběh byl v Číně zajímavý, protože odpovídá tomu, o co se dnes Čína mezinárodně snaží na kulturní a mezilidské úrovni. Ale samozřejmě dál platí, že jakákoliv narážka je pro ně symbol a má pro ně spoustu významů. Podobným případem byla čínská verze soutěže Čína hledá superstar, která se stala symbolem demokracie a byla enormně populární. Všichni zuřivě hlasovali. Když se ale vrátím k médiím. Už v Německu jsme měli stopu. Na fotografiích z Německa byl Číňan, který na ostatních fotkách není. Protože tyto fotografie jsou z Heidelbergu, říkali jsme si, že tam asi žije a že ho půjde nalézt, protože Heidelberg je docela malé město. Spojili jsme se s místními novinami, které vycházejí v nákladu 45 tisíc výtisků, a vyšel článek. Uveřejnili fotografii, dotyčnou osobu zakroužkovali, ale žádná reakce nepřišla. Říkali jsme si, že možná ti lidé udělali něco, co není úplně košer, a proto se ten člověk nechce ozvat. Jediný, kdo se nám ozval, byl Němec, který měl podobný příběh. V písku na pláži našel špulku negativu, vyvolal ji a s lupou si prohlížel rodinku. Na čepici jednoho muže objevil název sboru amerických hasičů. Poslal to na jeho adresu a za čas mu přišel děkovný dopis. Muž na fotkách byl majitelem cestovní kanceláře, která organizuje výpravy na lamách. Nálezci nabídl výpravu na lamách zdarma. Do čínské televize jsme poslali čínské e-maily a nám dlouho přicházely nějaké záhadné čínské spamy. Pak nám najednou přišel jeden e-mail: „Zajímalo by nás to, ale nemůžeme se na vás dopátrat.“ To jsme nechápali, protože v našem e-mailu byly všechny kontakty. Pak zase dlouho chodily spamy. A potom mi najednou zavolali na mobil, že se jim to moc líbí a že by z toho udělali pořad do programu 360° Searching People.

Dá se po vaší zkušeností říct, v čem tkví specifika asijského fotografování?
Nejen v Číně, ale v celé Asii funguje cosi, čemu říkají photo fashion. To znamená, že v určitou dobu jsou v módě určitá gesta. Například prsty do V jako Victory. Na fotkách od skokanského můstku to jeden z našich Číňanů dělá. Na stejných místech jsme mluvili s Asiaty, kteří dělali podobná gesta. Mají například jeden způsob, jak se vyfotografovat u sochy. Natáčela jsem Asiaty na těch samých místech, jako byly na negativech. Když jsem se ptala jedné Asiatky, proč se usmívá, odpověděla: „Aby se vědělo, že jsem byla šťastná.“ Říkala jsem jí: „Ukažte to znovu.“ A ona se znovu úplně stejně usmála a vůbec jí to nepřipadalo divné. Evropanům ty snímky přijdou komické, ale bůh ví, jak Číňanům přijdou ty naše. A co je důležité, když jsme Číňanům ty fotografie ukazovali, tak vůbec nechápali, proč se tím zabýváme. Výraz na fotografiích se odlišuje také podle věku. Mladí lidé se na fotkách usmívají, starší se tváří důstojně a vyjadřují závažnost situace.

Jakým způsobem se ta móda šíří?
Oni si fotografie ukazují. Známým, kamarádům v práci, některé fotografie dělají pro přátele a jiné pro šéfa. Fotografie jsou pro ně důležité. Proto doufáme, že až ty lidi najdeme, tak i když to třeba budou vládní úředníci, tak je to natolik dojme, že nám všechno odpustí. Umím si ale představit i to, že naše setkání bude neskutečně banální. My se samozřejmě chceme zeptat na spoustu věcí. Hlavně proč to dělají a co pro ně znamená fotografování. Jestli k setkání dojde, chceme zjistit, jestli jsou schopni určitého druhu analýzy vlastního chování.




Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Má kariéra v poezii aneb Jak jsem to hodil za hlavu a oblíbil si instituce Má kariéra v poezii aneb Jak jsem to hodil za hlavu a oblíbil si instituce
Amerického básnika pozvali do Bílého domu, aby jim přečetl svou kontroverzní vykradačskou poezii. Vyfintěn a připraven dělat si věci po svém dospívá ke „skandálnímu“ zjištění, že již nikomu nic nevadí a že místo narážení hlavou do obecných zdí, je lepší stavět vlastní zdi či alespoň zíďky.
Nevydařená koprodukce Nevydařená koprodukce
Když se dobře zorientujete, zjistíte, že každý měsíc a možná každý týden máte šanci získat na svůj kulturní projekt peníze. Úspěšní žadatelé mají peněz dost, průměrní tolik, aby dali pokoj a neúspěšné drží v šachu ta šance. Naprosto přirozeně tedy vznikly agentury jen za účelem žádání a chytré přerozdělování těchto fondů a také aktivity, které by bez možnosti finanční odměny neměly dostatek…
Kulturní tunel II Kulturní tunel II
V minulém čísle jsme se začali zabývat tím, kam se poděly miliony korun z jednoho z nejbohatších kulturních fondů - Českého fondu výtvarných umění během jeho přeměny v Nadaci ČFU, která proběhla ze zákona na konci roku 1994, a jak to, že současní členové správní rady nadace nad tím jen kroutí hlavami, zatímco výtvarnou obec to ani trochu nezajímá.
Obsah 2016/1 Obsah 2016/1
Obsah nového čísla.
04.02.2020 10:17
Kam dál?
jinde - archeologie
S.d.Ch, solitéři a kultura okraje  (generace narozená kolem roku 1970)
S.d.Ch, solitéři a kultura okraje (generace narozená kolem roku 1970)
Josef Jindrák
Kdo je S.d.Ch? Osoba mnoha zájmů, aktivní v několika oblastech. V literatuře, divadle, hudbě, svými komiksy a kolážemi i ve výtvarném umění. Především je to básník a dramatik. Svou povahou a rozhodnutím solitér. Jeho tvorba se neprotíná s aktuálními trendy. Vždy staví do popředí osobní výpověď, která však může mít i velmi složitou vnitřní strukturu. Je příjemné, že je to normální člověk a…
Číst více...
jinde - poezie
THC Review a zavržená minulost
THC Review a zavržená minulost
Ivan Mečl
My jsme pátá světová strana! Pítr Dragota a Viki Shock, Fragmenty geniality, květen a červen 1997 Viki vlastně přišel, aby mi ukázal kresby a koláže. Jen jako doplněk mi dal k nahlédnutí samizdatové THC Review z konce devadesátých let. Když mne zaujalo, vyděsil se a řekl, že tahle tvorba je uzavřenou kapitolou, ke které se nechce vracet. Kresby z barů, občerstvoven a hospod jsme se ihned…
Číst více...
cena
To hen kai pán / (Laureát ceny Jindřicha Chalupeckého 1998 Jiří Černický)
To hen kai pán / (Laureát ceny Jindřicha Chalupeckého 1998 Jiří Černický)
„Mluví-li se v našich dobách o umění, obvykle se mluví o jeho umístění v subjektivitě nebo objektivitě, o tom, jak vyjadřuje život, anebo o tom, jak životu pomáhá. Pomíjí se při tom, že jde o ten zvláštní druh konání v subjektivitě a ten zvláštní druh konání v objektivitě, jež je právě uměním a ničím jiným. Snad se to pokládá za příliš samozřejmé, snad za málo významné. Ale to je právě to…
Číst více...
birthing pains
Kdo se bojí mateřství?
Kdo se bojí mateřství?
Zuzana Štefková
Zmnožení definic „matky“ je zároveň místem zesíleného útlaku a potenciálního osvobození.1 Carol Stabile Psal se rok 2003 a v houštinách lesa Lapák na Kladně postávala u cesty žena v pokročilém stádiu těhotenství. V rámci výstavy Umělci v lese mohli kolemjdoucí zahlédnout záblesk jejího klenutého břicha, které v exhibicionistickém gestu odhalovala speciálně pro ně. Právě tahle performance Lenky…
Číst více...
Knihy, multimédia a umělecká díla, která by Vás mohla zajímat Vstoupit do eshopu
Limited edition of 10. Size 100 x 70 cm. Black print on durable white foil.
Více informací...
75 EUR
84 USD
Basement, 1995, silkscreen print, 40,5 x 27,5 cm
Více informací...
65 EUR
73 USD
From series of rare photographs never released before year 2012. Signed and numbered Edition. Photography on 1cm high white...
Více informací...
220 EUR
247 USD
Cyklus 28 digitálních fotografií autorkou okouzlenou pozorováním studené anonymní krajiny i pokusem vnutit snímacímu mechanismu...
Více informací...
2,01 EUR
2 USD

Studio

Divus a jeho služby

Studio Divus navrhuje a vyvíjí již od roku 1991 ojedinělé návrhy projektů, prezentací nebo celých prezentačních cyklu všech druhů vizuálních materiálů. Realizujeme pro naše klienty kompletní řešení i jednotlivé kroky. Pro práci využíváme spojení nejmodernějších s klasickými technologiemi, což umožňuje širokou škálu řešení. Výsledkem naší práce jsou nejen produkční, tiskové a digitální projekty, od propagačního materiálu, plakátu, katalogu, knihy, přes návrhy a realizace plošné i prostorové prezentace v interiéru nebo exteriéru po digitální zpracování obrazu nebo publikování na internetu, ale realizujeme i digitální filmové projekty, včetně střihu, ozvučení, animace. Tyto technologie používáme i pro tvorbu webových stránek a interaktivních aplikací. Naší předností je ...

 

Citát dne. Vydavatel neručí za jakékoliv psychické i fyzické stavy, jenž mohou vzniknout po přečtení citátu.

Osvícení přichází vždycky pozdě.
KONTAKTY A INFORMACE PRO NÁVŠTĚVNÍKY Celé kontakty redakce

DIVUS
NOVÁ PERLA

Kyjov 36-37, 407 47 Krásná Lípa
Česká Republika

 

GALERIE
perla@divus.cz, +420 222 264 830, +420 606 606 425
otevřena od středy do neděle od 10:00 do 18:00
a na objednávku.

 

KAVÁRNA A KNIHKUPECTVÍ
shop@divus.cz, +420 222 264 830, +420 606 606 425
otevřena denně od 10:00 do 22:00
a na objednávku.

 

STUDO A TISKÁRNA
studio@divus.cz, +420 222 264 830, +420 602 269 888
otevřena od pondělí do pátku od 10:00 do 18:00

 

NAKLADATELSTVÍ DIVUS
Ivan Mečl, ivan@divus.cz, +420 602 269 888

 

ČASOPIS UMĚLEC
Palo Fabuš, umelec@divus.cz

DIVUS LONDÝN
Arch 8, Resolution Way, Deptford
London SE8 4NT, Velká Británie

news@divus.org.uk, +44 (0) 7526 902 082


 

DIVUS BERLÍN
berlin@divus.cz
 

DIVUS VÍDEŇ
wien@divus.cz
 

DIVUS MEXICO CITY
mexico@divus.cz
 

DIVUS BARCELONA
barcelona@divus.cz

DIVUS MOSKVA A MINSK
alena@divus.cz

NOVINY Z DIVUSU DO MAILU
Divus Stavíme pro tebe Národní galerii! Pojď do Kyjova u Krásné Lípy č.37.