Časopis Umělec 2004/1 >> Somnambulismus v Berlíně Přehled všech čísel
Somnambulismus v Berlíně
Časopis Umělec
Ročník 2004, 1
6,50 EUR
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Somnambulismus v Berlíně

Časopis Umělec 2004/1

01.01.2004

Travis Jeppesen | Berlínské bienále | en cs

Po propité noci jsem se vyplazil z nepohodlné postele v hostelu a připravil se na cestu do blízkého Kunstwerke, jednoho ze dvou hlavních dějišť letošního Berlínského bienále. Nad snídaní jsme si prošli obsah tiskového propagačního balíčku. Unikátní koncepce letošní umělecké ředitelky Ute Meta Bauerové chce organizovat Berlínské bienále (dozvídám se z materiálů v tiskovém balíčku, že z jakéhosi podivného důvodu se má psát s malými písmeny) kolem pěti takzvaných „hubs.“ „Hub“, vysvětluje příručka, je termín používaný pro distribuční systém digitální sítě či na letištích jako centrála pro letecký provoz.
„Takže bienále je jako počítač,“ dumal jsem nad míchanými vajíčky.
„Ne,“ opravil mě kolega. „Je to počítač pro japíky. Copak to nechápeš?“
„Nerozumím,“ přiznal jsem. „Poslední bienále bylo v roce 2001. Předtím v roce 1998. Proč tomu říkají bienále, a ne trienále?“
Jak jsme měli brzy zjistit, „hubs“ trienále, tedy bienále, jsou používány jako metafory pro pět hlavních témat, která prostupují výstavou, témat, která se pojí s Bauerové zájmem o umění, architekturu a zvuk a jejich vztahem k feministické a socio-politické diskuzi. Tématy jsou Migrace, Zvukové krajiny, Móda a jeviště, Jiné biografy a Městské prostředí. Veškeré umění se bolestivě přizpůsobuje tématům jednoho či více těchto „hubs“ ke škodě věci, protože umělecké dílo přebírá druhořadou roli až po ideologickém rámci samotného bienále.
Bienále mělo být přehledem mnoha trendů současného umění celého světa. S jeho rozsahem a rozpočtovými restrikcemi se Bauerová musela soustředit na Berlín samotný a nabídnout nám opakování tématu prvního Berlínského bienále. Podobně jako většina západních městských kulturních center i Berlín je soustředěný sám na sebe. I přes znepokojující futuristickou architekturu, která jako by se tyčila nad každým horizontem, je město až příliš pohlcené svou vlastní minulostí, svou jedinečnou geografickou pozicí, která zahrnuje dříve rozdělený Východ a Západ, stejně tak jako nedávnou přeměnou města v epicentrum umění, hudby, socio-kulturních experimentů, klubové scény a všeobecné módnosti. Tento sebestředný pohled ho v současné době uvrhl do stavu kulturní stáze, bezmyšlenkovitosti jeho obyvatel, a to včetně organizátorů letošního bienále. Jinak řečeno, organizátoři a většina umělců zahrnutých do letošního bienále se nezajímá, jak bude Berlín vypadat v budoucnosti; jsou spokojení, když mohou sedět a pokračovat ve stejné diskuzi, která probíhá již od pádu zdi a která je nyní naplněna tolika klišé a pošetilostmi, kolik jich ukazují vystavená díla spjatá s Berlínem.
Nabízí se nevyhnutelná otázka: Pro koho je bienále určeno? Má svým mohutným didaktickým tlakem utišit touhy Berlíňanů po sebepoznání, či mají „hubs“ sloužit jako informativní výstavy pro turisty, jejichž znalosti o Berlíně končí druhou světovou válkou? Na tyto otázky jsem se zeptal sám sebe, když jsem dorazil ke skleněné výstavní skříni, která obsahovala články o Berlíně z módních západních časopisů.
Není nic trapnějšího než stárnoucí profesionálka uměleckého světa, jež se zoufale snaží dokázat, jak je „in“. Bohužel, právě tohle se zdá být opravdovým motivem programu Bauerové a jejích spolupracovníků. Není opravdu jiné oprávně- né vysvětlení, proč by na výstavě takového formátu mělo být žalostné video dvou žen v sukních, do jejichž látky jsou vyšita feministická prohlášení a které tančí na song feministické postpunkové skupiny Le Tigre. Vlastně všechna díla letošního bienále zavání bídnou hantýrkou okořeněnou politickou korektností, k jejíž propagaci si umělecký svět gratuluje. Všechna vystavená díla byla pečlivě vybrána v souladu s liberálními utopickými ideály výstavy a všechna jsou založena na předpokladu, že umění pro- pagované tradičními institučními pro- středky lze používat jako nástroj vzdělávání mas – což je samo o sobě už vyzkoušený a neúspěšný utopický ideál. Na letošním bienále se nám nenabízí estetický prožitek; máme se něco naučit. To očividně zodpovídá za mizernou kvalitu většiny vystavených děl. Když selže kreativita, vždy to můžeme bez rozpaků prohlásit za záměr.
Jak kdysi napsala Gertruda Steinová, literatura nejsou vysvětlivky. Rád bych k tomu dodal: umění není informace. Návštěvníci letošního bienále stráví více času čtením než díváním se. Na každém rohu jsme bombardováni propagandou, kterou většinou už známe či bychom si ji snadno mohli najít na internetu. V souladu s levicovou agendou organizátorů a jejich nezdolnou potřebou přehánět zřejmé, není na celé výstavě jediné provokativní dílo. Očividně je při takové politické zaujatosti naprosto zakázán smysl pro humor. Organizátoři vysílají kódovanou zprávu všem rádoby umělcům na světě: „Myslete jako my a budete bohatě odměněni. Jen se nepokoušejte urážet naše ideály či nás rozesmát; už jsme beztak zapomněli, jak se to dělá.“
Samozřejmě je tu spousta současných východoevropských umělců, kterým se daří kombinovat humor a politickou kritiku. I když má člověk pocit, že velmi dvojsmyslná ironie, s níž pracují skupiny jako IRWIN a Rafani, by Bauerové zřejmě způsobila žaludeční vředy. Bohužel počet východoevropských umělců na letošním bienále by se dal spočítat na prstech jedné ruky. Většina z přítomných se přistěhovala na Západ. Je to obzvláště matoucí, vezmeme-li v potaz celkovou orientaci výstavy. Každý, kdo Berlín zná, si je vědom obrovské pýchy občanů na východoevropský původ města, stejně tak jako utichajících hádek mezi Ossies a Wessies.
Východ ale není jedinou oblastí, již tito rádoby trendoidé pominuli. Berlín je známý mimo jiné také tím, že je hlavním evropským městem street artu. Je to jasné každému, kdo má oči a strávil nějaký čas procházkou po ulicích města. Proč na této na Berlín zaměřené výstavě nejsou žádní tvůrci graffiti? A co podivínští malíři a sochaři a ztracené existence, jež pracují mimo institucionalizovaný berlínský systém galerií?
Asi museli ustoupit módním designérům, kteří se přestěhovali do Mitte, a někdejšímu centru východního Berlína, kde je pohodlně usazena Kunstwerke, účinně napomohli změnit se v novoberlínský ekvivalent newyorské Soho. Podle katalogu výstavy je móda „složitou oblastí, která překračuje hranice oděvní tvorby, posouvající trendy či přejímající styly z minulosti… Hraje ústřední roli ve vytváření identity a v procesu sebedramatizace“. Katalog zapomíná v této definici zmínit, že móda je především finančním kapitálem. Propojování světa módy a umění, které začalo v osmdesátých letech a pokračuje až dodnes, je nejhorší věcí, která mohla současnost potkat; podobně jako současná fúze hudby a módy, jak ji vidíme v electroclashovém působení FischerSpooner, je nejidiotičtější věcí, jež se mohla stát v dějinách populární hudby. Nic z módy, umění či spisů, z nichž sestává tato výstava, nenabízí jediný pokus zapojit se do této závažné diskuze. Odpověď je tedy prostá: Umění a móda jsou jedno a to samé. Změníme svět naším příšerným uměním. A budeme při tom vypadat skvěle!
Jedním ze zajímavějších segmentů (už mě nebaví pořád užívat slova „hub“) jsou Zvukové krajiny. Bauerová moudře zahr- nula umělce, kteří tvoří zajímavá díla, ale často jsou přehlížení na velkých výstavách jen proto, že používají zvukové médium. Film Mika Taanila The Future Is Not What It Used To Be poskytuje pozoruhodný portrét finského pionýra elektronické hudby Erkkiho Kurenniemiho, jehož hluboké filozofické úvahy naznačují slučování umění a vědy v budoucnu. Hned vedle využívá Mika Vainio v Sound Chamber Berlin zvuky města, aby vytvořil burácející, a přesto meditativní ostrůvek stranou od zbytku výstavy. Poněkud dvojznačné téma zvuku pokračuje kakofonními počítačově generovanými zvukovými ruchy Floriana Heckera Acid Phase Inversions 1&2.
Méně účinné je další hlavní téma Zvukových krajin, ženy v rocku a elektronické hudbě. Navíc k výše zmiňovanému videu skupiny známé jako A Room Of One’s Own (Vlastní pokoj) jste donuceni potýkat se s optimistickým Girl Band Project Marie Bustnesové, který je tak roztomilý, že mě překvapilo, že Kunstwerke nenajalo někoho, kdo by u vchodu rozdával sáčky na zvracení. Po zhlédnutí klipu této překvapivě netalentované skupinky švédských teenagerů začneme přemýšlet, co má být vrcholem tohoto konkrétního „středu“, který sestává z videí, časopiseckých článků a desek, které má doma každý berlínský frajer (Peaches, Yoko Ono, Chicks on Speed, atd.). Předpokládám, že nás to má naučit, že ženské rockové hvězdy jsou stejně silné a talentované jako mužské rockové hvězdy. Pokud jste si této skutečnosti nebyli vědomi, ještě než jste přišli na tuto výstavu, pak máte zřejmě velmi malý penis.
Největším problémem letošního Berlínského bienále bylo nakonec to, že až příliš dobře drží pohromadě. Každičký z umělců přichází s podobně nudnými utopickými projekty; základní myšlenkou se zdá být „jednota ve stejnorodosti“, jak dokazují nekonečné fotografie prázdných industriálních krajin, neodlišitelných od sebe, jež nám neříkají nic jiného, než že krajina je prázdná a industriální. Kvalitní bienále by mělo být širokým přehledem současného umění, mělo by spojovat jak dobře známé, tak mladší umělce. Na tomto bienále je jen málo mladých umělců, o nichž jsem ale před výstavou nikdy neslyšel. Jediné povolené umění se musí podvolit přísné ideologii, o níž klíčoví aktéři nevědí, že je přežitá. Nicméně tolik umění je skryto pod přívaly módy, popu, filmových projekcí a propagandy, že jsem byl nucen přemýšlet, proč se vůbec snažili zařadit sem umění.




Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Obsah 2016/1 Obsah 2016/1
Obsah nového čísla.
Zkažený / Rozhovor s Jimem Hollandsem Zkažený / Rozhovor s Jimem Hollandsem
„Musíš člověku třikrát potřást rukou a přitom mu upřeně hledět do očí. To je způsob, jak si s jistotou zapamatovat jméno. Takhle jsem si postupně pamatoval jménem pět tisíc lidí, kteří kdy přišli do Horse Hospital radil mi naposledy Jim Hollands, autor experimentálních filmů, hudebník a kurátor. Dětství prožil v těžké sociální situaci a často žil na ulici. Živil se také jako dětský prostitut a…
V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche
Goff & Rosenthal, Berlin, 18.11. – 30.12.2006 Co je droga a co není, je ve společnosti stále znovu probíráno, stejně jako vztah k nim. Se kterou drogou umí společnost zacházet a se kterou ne, a jak o nich lze vyprávět ve filmu – zda jako o osobním či kolektivním zážitku – či jen jako o zločinu, to ukazuje berlínský videoumělec Oliver Pietsch ve svém pětačtyřicetiminutovém filmu z roku 2005 The…
Má kariéra v poezii aneb Jak jsem to hodil za hlavu a oblíbil si instituce Má kariéra v poezii aneb Jak jsem to hodil za hlavu a oblíbil si instituce
Amerického básnika pozvali do Bílého domu, aby jim přečetl svou kontroverzní vykradačskou poezii. Vyfintěn a připraven dělat si věci po svém dospívá ke „skandálnímu“ zjištění, že již nikomu nic nevadí a že místo narážení hlavou do obecných zdí, je lepší stavět vlastní zdi či alespoň zíďky.
04.02.2020 10:17
Kam dál?
jinde - archeologie
S.d.Ch, solitéři a kultura okraje  (generace narozená kolem roku 1970)
S.d.Ch, solitéři a kultura okraje (generace narozená kolem roku 1970)
Josef Jindrák
Kdo je S.d.Ch? Osoba mnoha zájmů, aktivní v několika oblastech. V literatuře, divadle, hudbě, svými komiksy a kolážemi i ve výtvarném umění. Především je to básník a dramatik. Svou povahou a rozhodnutím solitér. Jeho tvorba se neprotíná s aktuálními trendy. Vždy staví do popředí osobní výpověď, která však může mít i velmi složitou vnitřní strukturu. Je příjemné, že je to normální člověk a…
Číst více...
jinde - poezie
THC Review a zavržená minulost
THC Review a zavržená minulost
Ivan Mečl
My jsme pátá světová strana! Pítr Dragota a Viki Shock, Fragmenty geniality, květen a červen 1997 Viki vlastně přišel, aby mi ukázal kresby a koláže. Jen jako doplněk mi dal k nahlédnutí samizdatové THC Review z konce devadesátých let. Když mne zaujalo, vyděsil se a řekl, že tahle tvorba je uzavřenou kapitolou, ke které se nechce vracet. Kresby z barů, občerstvoven a hospod jsme se ihned…
Číst více...
cena
To hen kai pán / (Laureát ceny Jindřicha Chalupeckého 1998 Jiří Černický)
To hen kai pán / (Laureát ceny Jindřicha Chalupeckého 1998 Jiří Černický)
„Mluví-li se v našich dobách o umění, obvykle se mluví o jeho umístění v subjektivitě nebo objektivitě, o tom, jak vyjadřuje život, anebo o tom, jak životu pomáhá. Pomíjí se při tom, že jde o ten zvláštní druh konání v subjektivitě a ten zvláštní druh konání v objektivitě, jež je právě uměním a ničím jiným. Snad se to pokládá za příliš samozřejmé, snad za málo významné. Ale to je právě to…
Číst více...
birthing pains
Kdo se bojí mateřství?
Kdo se bojí mateřství?
Zuzana Štefková
Zmnožení definic „matky“ je zároveň místem zesíleného útlaku a potenciálního osvobození.1 Carol Stabile Psal se rok 2003 a v houštinách lesa Lapák na Kladně postávala u cesty žena v pokročilém stádiu těhotenství. V rámci výstavy Umělci v lese mohli kolemjdoucí zahlédnout záblesk jejího klenutého břicha, které v exhibicionistickém gestu odhalovala speciálně pro ně. Právě tahle performance Lenky…
Číst více...
Knihy, multimédia a umělecká díla, která by Vás mohla zajímat Vstoupit do eshopu
Svazek je debutem a zároveň sumou dnes šestasedmdesátileté básnířky Ludmily Mikulkové. Zahrnuje verše napsané od konce...
Více informací...
3,02 EUR
Je nechutná, ale hlavne je otrasne antiliterárna, čiže pozor - je to literatúra! Vedľajší účinok tiež nie je na zahodenie: je...
Více informací...
11 EUR
2001, 17.8 x 22.9 cm, Painting on Canvas
Více informací...
555,60 EUR
29.5 x 45.5 cm, Pen & Ink Drawing
Více informací...
446,40 EUR

Studio

Divus a jeho služby

Studio Divus navrhuje a vyvíjí již od roku 1991 ojedinělé návrhy projektů, prezentací nebo celých prezentačních cyklu všech druhů vizuálních materiálů. Realizujeme pro naše klienty kompletní řešení i jednotlivé kroky. Pro práci využíváme spojení nejmodernějších s klasickými technologiemi, což umožňuje širokou škálu řešení. Výsledkem naší práce jsou nejen produkční, tiskové a digitální projekty, od propagačního materiálu, plakátu, katalogu, knihy, přes návrhy a realizace plošné i prostorové prezentace v interiéru nebo exteriéru po digitální zpracování obrazu nebo publikování na internetu, ale realizujeme i digitální filmové projekty, včetně střihu, ozvučení, animace. Tyto technologie používáme i pro tvorbu webových stránek a interaktivních aplikací. Naší předností je ...

 

Citát dne. Vydavatel neručí za jakékoliv psychické i fyzické stavy, jenž mohou vzniknout po přečtení citátu.

Osvícení přichází vždycky pozdě.
KONTAKTY A INFORMACE PRO NÁVŠTĚVNÍKY Celé kontakty redakce

DIVUS
NOVÁ PERLA

Kyjov 36-37, 407 47 Krásná Lípa
Česká Republika

 

GALERIE
perla@divus.cz, +420 222 264 830, +420 606 606 425
otevřena od středy do neděle od 10:00 do 18:00
a na objednávku.

 

KAVÁRNA A KNIHKUPECTVÍ
shop@divus.cz, +420 222 264 830, +420 606 606 425
otevřena denně od 10:00 do 22:00
a na objednávku.

 

STUDO A TISKÁRNA
studio@divus.cz, +420 222 264 830, +420 602 269 888
otevřena od pondělí do pátku od 10:00 do 18:00

 

NAKLADATELSTVÍ DIVUS
Ivan Mečl, ivan@divus.cz, +420 602 269 888

 

ČASOPIS UMĚLEC
Palo Fabuš, umelec@divus.cz

DIVUS LONDÝN
Arch 8, Resolution Way, Deptford
London SE8 4NT, Velká Británie

news@divus.org.uk, +44 (0) 7526 902 082


 

DIVUS BERLÍN
berlin@divus.cz
 

DIVUS VÍDEŇ
wien@divus.cz
 

DIVUS MEXICO CITY
mexico@divus.cz
 

DIVUS BARCELONA
barcelona@divus.cz

DIVUS MOSKVA A MINSK
alena@divus.cz

NOVINY Z DIVUSU DO MAILU
Divus Stavíme pro tebe Národní galerii! Pojď do Kyjova u Krásné Lípy č.37.