Časopis Umělec 2004/2 >> Trpké konce idealistů v časech vrcholného imperialismu aneb pravdy, které již neplatí Přehled všech čísel
Trpké konce idealistů v časech vrcholného imperialismu aneb pravdy, které již neplatí
Časopis Umělec
Ročník 2004, 2
6,50 EUR
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Trpké konce idealistů v časech vrcholného imperialismu aneb pravdy, které již neplatí

Časopis Umělec 2004/2

01.02.2004

Ivan Mečl | en cs

21. června 2004, osmačtyřicet hodin po zahájení výstavy Eastern Alliance v Berlíně, bylo na nátlak nadnárodních korporací odstraněno dílo Ivana Voseckého. Nápis „Kill Them All“ umístěný na vrcholku Lichtturm v Oberbaum City nebyl namířen proti žádné skupině obyvatel nebo jinému subjektu. Textová instalace byla pokračováním kritického společenského konceptu, na němž umělec pracuje již několik let a jenž byl představen v mnoha institucionálních prostorách i na veřejných místech. I když dílo Ivana Voseckého není žádnou postmodernistickou vizuální hříčkou a neočekává tak u diváka přívaly roztomilých pocitů, je berlínská reakce velkým překvapením. V metropoli, která se ráda označuje za evropské centrum kultury, je taková cenzura příznakem probouzející se schizofrenie. A nebo opět vyrůstají ty staré meze slušnosti a nepsaná pravidla, která byla vždy jen pokryteckou zástěrkou konzervativizmu a vyšších zištných zájmů.
A přitom šlo o čin čirého idealismu. Kdo by si dnes jen mohl myslet, že umělecký výtvor má sílu kárat svět. Idealista, jakým se může chlubit snad již jen svět umění.
Idealismus pozvolna opouští pragmatickou a zdánlivě liberální společnost. Nelze už jí jednoduše nazývat západní, jelikož se prosazuje jak v Jižní Africe, tak i na východě Evropy. Pragmatická společnost ztrapnila idealismus natolik, že se bojí ba jen vystrčit růžky. Je-li používán, tak jen v intelektuální nebo popové nadsázce. S idealismem bojuje pragmatismus v Afghánistánu, Iráku a dalších zemích realistickou bojovou taktikou. A zapomínáme, že před dvěma tisíci lety započal boj idealismu s pragmatismem, který jedno přežrané impérium prohrálo. Dnešní pragmatici jsou potomky tehdejších idealistů – křesťanů. A co z toho zbylo. Když dnes řekne Evropan „jsem idealista“, znamená to většinou „věřím že si na nové auto vydělám“.
Zapomeňme tedy na chvíli na všechny rozvážné odsudky idealismu, které jeho nositele vymezují do ghett, blázinců nebo převýchovných táborů. Zkusme se idealisticky podívat na náš svět, poohlédnout se po smetišti idejí a zjistit, zda někde v ústraní nežije nějaký idealista.

Civilizace ukolébaných vlastníků
Aniž by šlo o nějaké spiknutí vzdělávacích institucí, podařilo se v západní společnosti a nyní již i postkomunistickým zemích vychovat nikoli demokratického člověka, ale vlastníka. Člověka věřícího v majetek a jakýsi transcendentální vztah k němu a naopak. Pamatujete si určitě na slova paní učitelky: „Když se nebudeš učit, budeš hloupý a chudý.“ Nebo přímo ze slabikáře: „Ema má mísu. Máma má Emu. Táta má auto.“ A to jsou jen vtipné detaily, na které lze ale vážně argumentovat. Ne všichni bohatí lidé jsou chytří. Ema mísu pouze drží v ruce a žádný jiný vztah zde prokazatelně neexistuje. Máma Emu nemá, je to jen její dcera, kterou až omrzí domácí práce uteče z domova. Táta sedí v autě, které nejspíš splácí leasingové společnosti, a i kdyby si ho náhodou koupil za hotové, tak nezabrání nejbližší povodni, aby si jeho autem trochu nezajezdila.
Jak se stát ideálním vlastníkem najdete v učebnicích občanské nauky, v ústavě a na letácích velkých i malých institucí zabývajících se lichvou.
Z toho všeho vyplývá pro člověka mnoho frustrací, neštěstí a něco málo krátkodobého štěstí, jež je z hlediska prožitku slabší než onanie. Rád bych upozornil, že zde nemluvím o moci, která z extrémní kumulace majetku vyplývá – to je jiná kapitola a u méně živočišných jedinců se ejakulaci vyrovná. Je zde řeč spíše o koupi televizoru, vlastnictví platební karty, které člověka naplní štěstím, a o pohybu vlastním dopravním prostředkem a dalších věcech, po kterých toužíme.
Na existenci všech těch více či méně praktických věcí není vůbec nic špatného, je jen velmi zvláštní, že je každý zvlášť chceme mít sami pro sebe. Pokud jsme však všichni vychováni k tomu, že cílem našeho života je něco mít, nesmíme se pak divit, že ti, jimž něco schází, se nám to budou snažit vzít.

Soukromé a veřejné štěstí
My se ale stále divíme a říkáme si: „Jak je vlastně možné, že v našich demokratických podmínkách ještě existují nespokojení lidé. Vždyť máme spoustu zaručených práv a svobod.“ Ale ono to neplatí univerzálně. Dnes již je nutné rozlišovat, kde tato práva a svobody chceme uplatňovat. V našem demokratickém světě existují dnes vedle sebe dvě základní sféry – veřejná a soukromá. Silným trendem současnosti je požírání první tou druhou.
Těžkopádná, nákladná a slabá státní či unijní správa stále více podléhá flexibilní, efektivní a silné správě korporativní. Zjednodušeně řečeno, mezinárodnímu systému finančnímu a majetkovému. První se stěží zvládne postarat o vlastní fungování a už vůbec ne o svůj majetek, a ten druhý ji v tom velmi rád zastane. To proto, že zástupci té první ztrácejí motivaci a ti druzí jí mají až příliš.
Na půdě korporací a v dosahu jejich zájmů platí jiná pravidla. Většinou nemají nic společného s kulturou chování a demokracií. V obavě před finančním postihem se těmto pravidlům přizpůsobuje i sféra veřejná. Jako člověk, který téměř polovinu života prožil za socialismu, mohu říci, že střet s korporativním zájmem ve mě vyvolává velmi nepříjemné vzpomínky. Stejně jako tehdy nemůžete než prohrávat, dokud se rovnováha nezmění.
Konec velkých ideálů v kultuře
Oportunismus mnoha uměleckých počinů často hraničí s uvědomělou lží. Strach z neúspěchu radikálních názorů v prostředí vymezeném původem finančních zdrojů a komplikovanou teoretickou mělkostí nutí mnohé umělce k pouhým intelektuálním hříčkám a nucené nadsázce. Ty jsou pak jen únikovou cestou před „clever and smart“ kritikou. Současná kritika i kurátorská praxe sice opovrhuje formálním modernismem, ale neuvědomuje si, že sama vyzdvihuje díla, která by bylo lépe používat jako těžítka.
Ivan Vosecký není žádný kalkulativní estét a málo přemýšlí o důsledcích svých činů, když si je jist, že jsou správné. Vždyť již jeden z velkých otců německého myšlení Nietzsche říkal: „Co je dobré nebo zlé, nikdo neví, jen ten, kdo tvoří.“
Vzápětí po odstranění nápisu se vyjádřil i autor: „Tento text je úmyslně univerzální. Neříká kdo, koho a proč. Je proti násilí a zabíjení vůbec. Pro mě má stejnou významovou hodnotu jako „make peace not war“. Je však nevyčerpaný a vzbuzuje otázky a pochybnosti, stejně jako dnešní schizofrenní doba. V tom je jeho síla. Nechápu, jak si někdo může vztahovat tento text na sebe. Pravděpodobně je to ten, kdo se cítí být za zabíjení zodpovědný. V Čechách máme výstižné přísloví: „potrefená husa nejvíc kejhá“.

Demonstrace patří na ulici, kritika do novin
a peníze do naší kapsy

Patnáct let po pádu berlínské zdi je proklamovaný duch svobodného Berlína dávno pryč. Tak jako v celé řadě dalších evropských měst se stal turistickou atrakcí složenou ze zkomercializovaných art squatů, muzeí různých utrpení a povstání nebo bezduchých „parties“ a „arties“ tak uvolněných, až se z toho točí hlava. Za tímto pěkným zdobením se ale skrývá komunita, která již většinou přijala nepsaná pravidla velmi poslušného občana, jež jsou diktována spíše nadnárodními korporacemi než skutečnými společenskými zájmy. Tento občan je vyděšen vzrůstající ekonomickou krizí, kterou mu tyto korporace svou nenažraností samy připravily.
Německé společnosti neodhadly dobře své investice do výstavby nových administrativních budov. V ambiciózní a extatické vidině příchodu celosvětového kapitálu do spojeného Berlína a v očekávání obrovských zisků z pronájmů vybudovaly obrovská business centra, z nichž většina je jich doposud prázdná. Tato situace trvá již několik let a mnoho investorů přivádí na hranici neurózy. Řada z nich se snaží řešit situaci po svém, a to více či méně koncepčně, ve výsledku ale neúspěšně a zmateně. Největším úspěchem těchto snah je zákon, ze kterého vyplývá povinnost státu platit developerským firmám základní ušlé nájemné z těchto prostor. Vylobbovaná hladina těchto reparací je však tak výhodná, že se developerům nevyplatí nájmy snižovat. Tento zákon tak vysává státní pokladnu a německá ekonomika jej dotuje z krvavých daní. Proto si takové nájemné mohou dovolit mnohdy jen zahraniční firmy. Kdyby si americké firmy pronajaly většinu této luxusní prázdnoty, Německo by pak odpustilo jakoukoli a jakkoli krutou válku ve vzdálené zemi.

Evropa plná hrdinů
Když někteří Evropané mluví v baru o Americe, jsou plni zloby a odhodlání zabránit její expanzivní politice. Za doprovodu velkohubých gest jejích politiků se Evropa vciťuje do role jakéhosi obránce míru. Dokud ji to nic nestojí. Stačí, aby sekretářka americké firmy tlumočila dotčenost svých šéfů nějakou těžko uchopitelnou větou napsanou na protější dům, a Evropan ji vyběhne s kýblem vápna zatřít. Večer pak tentýž Evropan pozuráží v kavárně americké studenty nebo nadává u zpráv na hříchy v Iráku. Potom usíná s pocitem hrdiny.
Vzhledem k síle mezinárodních korporací je jakákoli klasická forma manifestace nesouhlasu naprosto bezzubá. Dokud chodí demonstrace po ulicích, píší se protestní petice a následně na to pár vrcholných politiků utrousí cosi kritického, aby neztratili tvář, nikdo ze zodpovědných si nemusí brát zásadní změny postojů příliš k srdci.
Odhodlá se ale evropský zaměstnanec ze svého přesvědčení odejít z firmy otevřeně podporující zahraniční vojenské intervence nebo se podílející na nechutně zkorumpovaném poválečném byznysu na půdě oběti? Najde se takové vedení firmy, které by odmítlo obchod s takovým protějškem? Upře snad jakákoli evropská vláda těmto firmám daňové úlevy, na které je láká? Kdepak. Jen se bude více kontrolovat, aby ta trapná hrdinství, která předvádí, nevzala bohatým impériím chuť na evropské dobroty.




Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec
Redakční okruh Umělce se rozhodl k vyhlášení deseti jmen umělců, kteří podle názoru jeho členů (Lenka Lindaurová, Vladan Šír, Ivan Mečl, Tomáš Pospiszyl a Karel Císař) mají zásadní význam pro českou výtvarnou scénu 90. let. Po dlouhé diskusi, na které jsme si ujasňóvali kritéria, jsme se dostali k určitým jménům, která z mnoha důvodů považujeme za důležitá pro situaci u nás i naši prezentaci…
Činy, přečiny a myšlenky Perského krále Medimona Činy, přečiny a myšlenky Perského krále Medimona
V oblasti kultury již není nic, co by nebylo použito, vyždímáno, obráceno naruby a v prach. Klasickou kulturu dnes dělá „nižší vrstva“. Ve výtvarném umění jsou někdy umělci pro odlišení nazýváni výtvarníky. Ostatní umělci musí hledat v jiných vodách a bažinách, aby předvedli něco nového, jiného, ne-li dokonce ohromujícího. Musí být přízemní, všední, političtí, manažerští, krutí, hnusní nebo mimo…
Magda Tóthová Magda Tóthová
Práce Magdy Tóthové zpracovávají moderní utopie, sociální projekty a jejich ztroskotání s pomocí výpůjček z pohádek, bájí a science fiction. Probírají osobní i společenské otázky nebo témata soukromého a politického rázu. Personifikace je dominantním stylovým prostředkem všudypřítomné společenské kritiky a hlavní metodou užívání normotvorných prvků. Například v práci „The Decision” („Rozhodnutí“)…
Kulturní tunel II Kulturní tunel II
V minulém čísle jsme se začali zabývat tím, kam se poděly miliony korun z jednoho z nejbohatších kulturních fondů - Českého fondu výtvarných umění během jeho přeměny v Nadaci ČFU, která proběhla ze zákona na konci roku 1994, a jak to, že současní členové správní rady nadace nad tím jen kroutí hlavami, zatímco výtvarnou obec to ani trochu nezajímá.
04.02.2020 10:17
Kam dál?
jinde - archeologie
S.d.Ch, solitéři a kultura okraje  (generace narozená kolem roku 1970)
S.d.Ch, solitéři a kultura okraje (generace narozená kolem roku 1970)
Josef Jindrák
Kdo je S.d.Ch? Osoba mnoha zájmů, aktivní v několika oblastech. V literatuře, divadle, hudbě, svými komiksy a kolážemi i ve výtvarném umění. Především je to básník a dramatik. Svou povahou a rozhodnutím solitér. Jeho tvorba se neprotíná s aktuálními trendy. Vždy staví do popředí osobní výpověď, která však může mít i velmi složitou vnitřní strukturu. Je příjemné, že je to normální člověk a…
Číst více...
jinde - poezie
THC Review a zavržená minulost
THC Review a zavržená minulost
Ivan Mečl
My jsme pátá světová strana! Pítr Dragota a Viki Shock, Fragmenty geniality, květen a červen 1997 Viki vlastně přišel, aby mi ukázal kresby a koláže. Jen jako doplněk mi dal k nahlédnutí samizdatové THC Review z konce devadesátých let. Když mne zaujalo, vyděsil se a řekl, že tahle tvorba je uzavřenou kapitolou, ke které se nechce vracet. Kresby z barů, občerstvoven a hospod jsme se ihned…
Číst více...
cena
To hen kai pán / (Laureát ceny Jindřicha Chalupeckého 1998 Jiří Černický)
To hen kai pán / (Laureát ceny Jindřicha Chalupeckého 1998 Jiří Černický)
„Mluví-li se v našich dobách o umění, obvykle se mluví o jeho umístění v subjektivitě nebo objektivitě, o tom, jak vyjadřuje život, anebo o tom, jak životu pomáhá. Pomíjí se při tom, že jde o ten zvláštní druh konání v subjektivitě a ten zvláštní druh konání v objektivitě, jež je právě uměním a ničím jiným. Snad se to pokládá za příliš samozřejmé, snad za málo významné. Ale to je právě to…
Číst více...
birthing pains
Kdo se bojí mateřství?
Kdo se bojí mateřství?
Zuzana Štefková
Zmnožení definic „matky“ je zároveň místem zesíleného útlaku a potenciálního osvobození.1 Carol Stabile Psal se rok 2003 a v houštinách lesa Lapák na Kladně postávala u cesty žena v pokročilém stádiu těhotenství. V rámci výstavy Umělci v lese mohli kolemjdoucí zahlédnout záblesk jejího klenutého břicha, které v exhibicionistickém gestu odhalovala speciálně pro ně. Právě tahle performance Lenky…
Číst více...
Knihy, multimédia a umělecká díla, která by Vás mohla zajímat Vstoupit do eshopu
Ibra Ibrahimovic: Hnědouhelný povrchový důl Československé Armády, 2008, 225 x 150 cm, print on vinyl
Více informací...
580 EUR
Fotografická kniha o znovuoživení téměř zaniklého kouzelného lesa vytvořeného roku 1939 rodinou Pivečků. Autorka zachycuje...
Více informací...
8,05 EUR
21 x 30 x 1 cm / offset quadri et bichro / 68 pages / 666 ex
Více informací...
15 EUR

Studio

Divus a jeho služby

Studio Divus navrhuje a vyvíjí již od roku 1991 ojedinělé návrhy projektů, prezentací nebo celých prezentačních cyklu všech druhů vizuálních materiálů. Realizujeme pro naše klienty kompletní řešení i jednotlivé kroky. Pro práci využíváme spojení nejmodernějších s klasickými technologiemi, což umožňuje širokou škálu řešení. Výsledkem naší práce jsou nejen produkční, tiskové a digitální projekty, od propagačního materiálu, plakátu, katalogu, knihy, přes návrhy a realizace plošné i prostorové prezentace v interiéru nebo exteriéru po digitální zpracování obrazu nebo publikování na internetu, ale realizujeme i digitální filmové projekty, včetně střihu, ozvučení, animace. Tyto technologie používáme i pro tvorbu webových stránek a interaktivních aplikací. Naší předností je ...

 

Citát dne. Vydavatel neručí za jakékoliv psychické i fyzické stavy, jenž mohou vzniknout po přečtení citátu.

Osvícení přichází vždycky pozdě.
KONTAKTY A INFORMACE PRO NÁVŠTĚVNÍKY Celé kontakty redakce

DIVUS LONDON

 

SKLAD
Arch 8, Resolution Way, Deptford

London SE8 4NT, Spojené Království
Otevřeno na objednávku.

 

KANCELÁŘ
7 West Street, Hastings
East Sussex, TN34 3AN
, Spojené Království
Open on appointment
 

Ivan Mečl
ivan@divus.org.uk, +44 (0) 7526 902 082

DIVUS
NOVA PERLA
Kyjov 37, 407 47 Krásná Lípa
Česká Republika

divus@divus.cz
420 222 264 830, +420 602 269 888

Otevřeno denně od 10:00 do 18:00
a na objednávku.

 

DIVUS BERLIN
Potsdamer Str. 161, 10783 Berlin, Germany

berlin@divus.cz, +49 (0) 1512 9088 150
Otevřeno na objednávku.

 

DIVUS VÍDEŇ 
wien@divus.cz
DIVUS MEXICO CITY
mexico@divus.cz
DIVUS BARCELONA
barcelona@divus.cz
DIVUS MOSKVA & MINSK
alena@divus.cz

NOVINY Z DIVUSU DO MAILU
Divus 23.05.-17.06.2017 STU MEAD & MIKE DIANA IN PARIS