Časopis Umělec 1998/5 >> Disney syndrom - Orlando, Florida - Na dovolenou, nebo na celý život? Přehled všech čísel
Disney syndrom - Orlando, Florida - Na dovolenou, nebo na celý život?
Časopis Umělec
Ročník 1998, 5
2,50 EUR
3 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Disney syndrom - Orlando, Florida - Na dovolenou, nebo na celý život?

Časopis Umělec 1998/5

01.05.1998

Tomáš Lahoda | společnost | en cs

Eskapismus volného času

Dole písaný Šándor Neméth sere tuná na tu ťažkú robotu. Robyš od vydyš do nevydyš a hovno zarobyš. Narobym viace tuná, berem kufer, anglomerák a iděm Ostrava banovať. Ostrava zarobyš tisice na čistá ruka a nemusíš robotovať od vydyš do nevydyš. Za ty peniaze co tu zarobyš može robiť iba správca a inženier Holobáš a nie ja. Keď zarobyš Ostrava možeš chodit jako pán - prskaný sako, špičatý zémiš a aj huligan nohavice. Za ty peniaze co Ostrava zarobyš, bez ťažký robotu vychodit do Vysoký Tatra, Strbaté plézo do parádná hotely a ne Cvrčkovice - prdel, kupiť vylágoš piva aj počuvať muzika od menstruačná skupina ako uradnik a byť bez ťažký robota. A čo do Dyznylandu na Florida iděm.
Abysom nezabudol, neplatím ani roha ani ten ruská kamarádšoft a prosím rychlo vybaviť.

Česť prácovi!
Šándor Neméth
pozemná stavba

Není divu, společnost volného času klepe neodvratně na dveře a nenechává již tak nejrozšířenější turistický a zábavní průmysl spát. A ten, probouzen ze svého snění, je více než připraven pro nás tyto sny uskutečnit.
Svět se rozpouští na nepřeberné množství nabídek, na které je možné se napojit přímo z postele pomocí dálkového ovladače. Nepřekvapí proto, že i móda je inspirována barevným, nemačkavým, volným pyžamem. „Just casual“!! Trička nemohou být dost velká a jogging (dříve teplákové) soupravy dost plandavé. Nic nesmí být moc těsné, když se člověk vydá na promenádu nezamořenými pěšími zónami. Byly doby, kdy byly děti oblékány jako dospělí, dnes se dospělí oblékají jako velké děti. Společnost zaměřená na spotřebu a volný čas je protkána postupnou infantilizací a lidé jsou pomalu kvůli oblečení snadno zaměnitelní za figurky z kreslených seriálů. Nakonec i vážené komputerové programy znějí jako Kačer Donald, když je otevřeme.
Tytam jsou doby, kdy celá škála světových architektů ohrnovala nos nad jakýmkoli pomyšlením angažovat se pro svět snů Disneyova koncernu. Dnes se s nimi dveře v kancelářích ředitele koncernu, Michaela Eisnera, netrhnou. Muž, který je nejen jedním z nejlépe placených průmyslníků v USA, ale také jedním z největších mecenášů, zdvojnásobil za méně než jednu dekádu obrat koncernu a rozšířil jeho zábavní parky po celém světě s přispěním největších es světové architektury. Dnes je jasné, že Disneyland není jen světem snů, pohádek a dětských her. Jeho vliv na svět dospělých je obrovský a jeho ohlas jako kulturního fenoménu konce 20. století na širokou veřejnost je nezanedbatelný. Není to nový jev, stále více a těsněji však ovlivňuje architekty, designéry a umělce, kteří jsou jakoby zaskočeni a málo připraveni brát tento fenomén na vědomí.
Disney syndrom vzbudil mezi odborníky tvrdý odpor. Většina považovala spolupráci s koncernem za prostituci. Problematika ovšem také přitahovala některé teoretiky architektury, a to i v Evropě, kteří pracují s fenoménem kýče jako s legitimním architektonickým prvkem.
V šedesátých letech se tak například zabývali architekti Robert Venturi a Denise Scott Brown snovým světem Las Vegas a vlivem reklam na naši percepci měst, akcentujíce důležitost připisované symbolické formě. Výsledkem byla kniha „Learning from Las Vegas“, která spolu s provokativním článkem Charlese Moora v časopisu Prospecta z r. 1965 rozžehla debatu o architektuře po celém světě. Ve svém eseji prohlásil Disneyland za „... nejdůležitější ucelený architektonický počin posledních desetiletí...“. V souladu s tímto názorem tvoří například italský designér Alessandro Mendini, který pracuje s kýčem a banálním designem a operuje s nevyhnutelností špatného vkusu. Architekturu považuje za velké rozbujelé divadlo, kde má mít fantazie a iluze volné pole působnosti. Mendini považuje Disneyland za sociální mikrokosmos, kde je umění prezentováno na stejné úrovni jako spotřební zboží v supermarketech. Kýč, banalita a humor otevírají dle jeho mínění lidem oči pro masové spotřební zboží. Zvyšováním kvality se pak může otevřít cesta přes uvědomění si běžných věcí denního života k vnímání vážného umění.
Mickey Mouseova architektura byla nakonec v r.1996 posvěcena na Benátském bienále, kdy výstavní komise pod vedením rakouského architekta Hanse Holleina přijala plán prezentace amerického pavilonu výlučně věnované Disney architektuře. Zajímavé na výstavě s názvem „Building a dream“ (Budování snu) bylo to, že její téma a kvalita projektů byla současnější a bližší, než honosné prezentace architektury mnohých jiných zemí.

Historie
Z architektonického hlediska je Disneyland dědicem renesančních, manýristických a romantických soukromých zahrad s mytickými figurami, jeskyněmi, chrámy, pavilonky, prameny a fontánami pitoreskních stylů, navozující různé nálady a rozpoložení. Aristokratický svět fantazie, na který navázaly velké světové výstavy v minulém století je dnes petrifikován ve stálých institucích zábavních tematických parků, na které ovšem nemá monopol jenom Disney. Jejich společným rysem je to, že osvobozují návštěvníka na chvíli od denních problémů a nabízejí únik do „reálného“ světa fantazie. Návštěvník je obklopen asociacemi na svět dávno minulý, nebo na divoké futuristické vize v chráněném, přívětivém mikrokosmu, kde se o něj vřele pečuje a je mu věnována laskavá pozornost. Je to svět snů a fantazie v miniatuře, který je v případě Disneylandu proveden do nejmenšího detailu v pětiosminovém zmenšení. Zmenšení je klasickým trikem ve filmu, a od dob Palladia a Scamozziho, kteří redukovali svou scénografickou architekturu, je též běžné ve scénografii. Zmenšenina je samozřejmě charakteristikou všech hraček a modelů, od pokojíčků s panenkami po virtuální komputerové hry, kdy jde ve většině případů o redukovanou skutečnost. Návštěvník oddělen od svého auta, se po vstupu do Disneylandu stává opět dítětem vtaženým do pohádky. Jde o jakýsi rekonstruovaný a mumifikovaný konglomerát obsesí a mýtů, o zkamenělou fiktivní fosilii veletrhů 19. století, ze kterých byla vytvořena permanentní instituce.
Téměř vše, co je typické pro Disneyland, a zvláště pak pro Disney World postavený v sedmdesátých letech na Floridě, je to, co kdysi konstituovalo světové výstavy. Jsou odloučeny od městského kontextu jako světy samy pro sebe, automobilová doprava je eliminována a namísto ní je vyvinuta organizace efektivního systému různých typů „veřejné“ dopravy (omnibusy, tramvaje tažené koňmi, nadpovrchové jednokolejky ap.)
Ve smyslu obsahu pak tematické parky podobně jako světové výstavy dramatizují pokročilé technologie ve spojení s představením vzdálených kultur - jak časově, tak místně - například ve formě eklektických „národních“ pavilonů nebo v příkladech zbudované historie architektury všech národů, jak to bylo realizováno již v r. 1889 kolem Eiffelovy věže v Paříži při světové výstavě. Když Walt Disney vymýšlel v Hollywoodu, jak skloubit chodecký ráj s rejem historických městských festivalů ve stálé instituce trávení volného času, nebyl daleko od podobnosti k dnešním proměnám středů historických evropských měst na pěší zóny plné turistů. Pravé náměstí Sv. Marka v Benátkách není ve skutečnosti konzumováno jinak, než umělé náměstí Sv. Marka v EPCOT centru. Jediný rozdíl je v tom, že potřeby turistů jsou v EPCOTu lépe uspokojeny, protože nejsou rušeny skutečným životem a lidmi, kteří tam žijí. Simulace naplňuje očekávání turistů lépe než originál.
Velké tematické parky budované Disneyem, vznikaly jako přímá transpozice kreslených filmových seriálů. Od r. 1955, kdy byl v Los Angeles otevřen první Disneyland, prožívá koncern expanzivní nárůst návštěvníků i stavební aktivity. Po Disneyworldu, EPCOTu a studiích MGM na Floridě následovaly v posledních letech EuroDisney u Paříže po replice Magického království z Tokia. Jsou vybaveny hotelovými komplexy, které jsou také tematicky zaměřené, a úředními budovami navrženými mezinárodně renomovanými architekty, kteří jsou zváni, aby interpretovali „disneyovskou atmosféru“. Místa, na kterých tyto komplexy vyrůstají, mohou být označena jako „základní místa“, paradoxně charakteristická právě absencí jakéhokoli zvláštního charakteru. Z toho důvodu jsou multiplikovatelné a reprodukovatelné všude na světě, ne-li vesmíru. Francouzský filozof Michel Foucault klasifikuje Disney parky jako místa patřící do kategorie heterotopií: „místa, která jsou takříkajíc mimo veškerá místa, přesto však snadno a přesně lokalizovatelná“.
Peter Blake ve své knize Form Follows Fiasco uvádí kapitolu o neúspěchu ideálního města zmínkou o Disney Worldu: „Na počátku sedmdesátých let, nějakých 50 let po Le Corbusierově návrhu pro Ville Radieuse, bylo dokončeno jedno z nejzajímavějších komplexů postavených v tomto století v USA, v močálech u Orlanda na Floridě. Park, každému známý jako Walt Disney World (WDW), leží na 28.000 akrech půdy a vodních ploch. Samotné městečko tzv. Magic Kingdom (Magické království), má rozlohu pouhých 70 akrů a je městem ulic, kde je automobil zcela vyloučen. MK je narváno lidmi, restauracemi, obchody a zábavními podniky. Samozřejmě to není „skutečné“ město - nebydlí tam žádní lidé - a pitoreskní fasády domů jsou jen přeplácané perníkové repliky provedené v plastiku. MK je však mnohem „skutečnější“ než například takový nový Záhřeb. Lidé se tlačí v ulicích poté, co zaplatili nemalý obnos na vstupném, zatímco nikdo při všech pěti smyslech pohromadě by nedal ani cent za návštěvu oněch Villes Radieuse, které tvořilo moderní hnutí ...“
WDW a Disneyland jsou dnes brány jako příklady pro nová plánování amerických obytných zástaveb a průzkum mezi lidmi v USA ukázal, že Mickey Mouseova města patří mezi nejoblíbenější místa, ve kterých by běžný Američan chtěl bydlet. Stát se hercem v ideálním světě prožívaném dosud jen ve fantazii.
V Disneyových tematických parcích je věnována velká pozornost historii. Hlavní třída je většinou ve stylu nostalgického pohledu na provinční a lidovou architekturu Ameriky přelomu století. Jsou to domky se zmenšeným prvním patrem a skosenou perspektivou. Tuto ulici obklopuje několik tematických zón s tématy jako moře, džungle, zámky, meziplanetární prostor, pionýrské dobývání divokého západu ap.
Nechybí ani nezbytná pocta Marku Twainovi v podobě kolesového parníku z Mississippi a některé části z kreslených seriálů postavené v reálu. V Orlandu je tak například postaven dům Mickey Mouse, jehož dekor odráží triumfální banalitu maloměšťácké Ameriky čtyřicátých let. Rustikální viktoriánský kýč, ledničky a bakelitová rádia ladných tvarů a Studebakery se sundavací střechou...

EPCOT
V osmdesátých letech byl postaven EPCOT (experimentální prototyp komunity budoucnosti) jako ideál města, ze kterého se však spíše stala jakási mezinárodní výloha idejí budoucnosti, organizovaných do dvou tematických celků: „Svět budoucnosti“ a „Okno do světa“. V EPCOTu byla k aspektu zábavy přidána dimenze vědeckých didaktických prezentací (muzeum komunikace) a směs extraktů historických klenotů z různých částí světa. S pomocí nejnovější techniky jsou tu hyperrealisticky reprodukovány mayské chrámy, čínské pagody, malá středověká gotická náměstí německých měst, tradiční japonská architektura, ulice marockých bazarů, Eiffelova věž i replika pařížské tržnice (která byla beze zbytku v samotné Paříži zničena) a shluk italských reminiscencí s náměstím Sv. Marka, volnou interpretací Dóžecího paláce z Benátek, část Neptunovy fontány od Berniniho a zmenšené renesanční skvosty Florencie.
V těsné blízkosti EPCOT leží též World Sports Complex, největší a nejúplnější sportovní komplex na světě s přilehlými hotely a gigantickými skulpturami připomínající popartové výtvory Claese Oldenburga. Ohromné tenisové míče, ochranné helmy amerického fotbalu aj. symboly jsou roztroušeny na zelených plochách mezi nízkými budovami hotelů s balkóny ne nepodobnými diváckým galeriím sportovních hal. Hravá popkultura se odráží i ve dvou architektonicky nejzajímavějších hotolech - Dolphin Hotel a Swan Hotel od Michaela Gravese. Jsou to současné „Disneyovské“ interpretace Grand hotelů přelomu století, které - i když jinou atmosférou a jinými prostředky - překypovaly úžasnou nádherou, pompou a přebujelým skvostem, a měly návštěvníkům poskytnout zábavu a povznesenou výjimku z rutiny běžného života.

Celebration
S vidinou prodeje nevyužitých pozemků - komu je prodat tak blízko jejich království? - se Disney koncern rozhodl v blízkosti Disney Empire v Orlandu postavit skutečné městečko pro 20.000 obyvatel a otestovat principy a metody uplatňované v tematických parcích na „živém“ projektu. Po dlouhém výběru, započatém v r. 1988, který též zahrnoval projekty evropských architektů jako Hans Hollein, Rem Koolhaas, Aldo Rossi, Bernard Tschumi, Jean Nuvel a Christian de Portzamparc, byl nakonec vybrán úzký okruh amerických architektů - Michael Graves, Frank Gehry, Robert Stern, Antoin Predock a několik Evropanů, aby transformovali program eskapismu uvedený Eisnerem ve svém Magickém království v „žijícím“ městečku Celebration. Celebration 34747 je určeno nerozhodnuté střední vrstvě, která má ještě v podvědomí život z doby jejich dědečků a babiček, kdy si děti mohly bezpečně hrát na ulicích, kdy sousedé byli přátelé a v komunitě panovala nezištná vzájemnost. Disney zde chce etablovat komunitu klidu, bezpečí a stability jakoby z doby, kdy společnost nebyla ohrožována a iritována „nebezpečími modernismu“. Úplné a komplexně naplánováné město se všemi facilitami i s životem v něm - výchovou, výukou, prací i zábavou - to vše v podání Disneyova koncernu jako státu ve státě. Tento program není nepodobný známým dřívějším projektům socialistických utopií a totalitních států. Architektura je zde pouze jedním ze strategií navozujících emotivní působení. Není náhodou, že opravdu zajímavé „avantgardisticky laděné“ projekty jako například požární stanice (Venturi, Scott Brown), hlavní sídlo Disney koncernu (Isozaki), nebo budova Team Disney (Gehry) jsou většinou ve vnitřních areálech nepřístupné veřejnosti. Samotný plán města je koncipován kolem hlavního náměstí s administrativními budovami (Aldo Rossi) a správními budovami banky (Venturi) a pošty (Graves), které navazují na tradici jednopatrových staveb americké architektury minulého století. Vedle pošty postavil Philip Johnson radnici se sloupovím, které cituje na americkém jihovýchodě málokomu známý projekt festivalové haly Heinricha Tessenovua z r. 1936 v Rügenu v Německu. Cesar Pelli naopak cituje domácí tradici a 3 stavby Preview Center (arch. Johnson, Pelli, Moore & Anderson) vynikají eklektickým tvaroslovím.
Zbytek budov a zvláště plán města sledují romantickou ideu idylického maloměsta minulého století, což se odráží i v logu Celebration: dívka s ohonem jede na kole s malým pejskem za ní, vše zastíněno jabloní za dřevěným plotem. Hlavní třída je postavená v klasickém revivalu smíšeném s karibským koloniálním stylem. Domky s obchody v přízemí a s byty a malými advokátními firmami v prvním patře mají na zadních dvorcích zaparkovaná auta. Nejsou tu žádná podzemní parkoviště, střed města je orientován kolem přístavu na malém jezeře, kde najdeme restaurace a zábavní podniky. Jsou zde celkem 4 typy obytných stavení: „Estate Lots“ - největší prestižní vily s přilehlými obytnými jednotkami pro služebnictvo, „Village Lots“ - srovnatelné s evropskými drahými vilami, „Cottage Lots“ - skromné jednorodinné domky a „Townhouse Lots“ - ekonomické terasovité domky. Všechny tyto typy jsou k dostání v 6 různých variantách různých slohů: klasický, viktoriánský, koloniální revival, pobřežní, středozemní a francouzský. Za romantickými „historickými“ fasádami jsou všechny domy propojeny hi-tech sítí s napojením na Internet a na elektronicky řízené bezpečnostní systémy. Každý dům je vlastně plně elektronicky ovládanou, multimediální interaktivní aparaturou s nejvyspělejšími technologiemi.
Na architektonickém sympoziu „Modely patronace v architektuře“, pořádaném Disney koncernem v hotelovém komplexu „Disney Institute“, prohlásil Michael Eisner na vlastní adresu: „Když staví Disney, stojí to o 15% více než srovnatelné stavby jiných investorů. Disney investuje těchto 15% do designu, a to nehledě na to, jestli za tím stojí architekti, nebo inženýrské oddělení. A Disney ví, že těch 15% je odměněno úspěchem u publika, a jsou proto dobře vložené“.

Autenticita a jinakost
Tematický park, anglicky theme park, je v Japonsku označován jako západní pojem vzniklý s Disneylandem. Vyslovuje se v japonské angličtině jako taim park a je psán jiným písmem - katakana - podobně jako mnoho jiných importovaných anglických a francouzských slov zakořeněných v běžném jazyce. Jsou tím vypíchnuty jako „jiné“ a v textu jsou hned jasně viditelné.
V osmdesátých letech ekonomické prosperity byla v Japonsku tendence konzumovat vše importované - pivo, auta, spisovatele, trendy. Tyto komodity symbolizovaly bohatství jak jednotlivců, tak i celých korporací a importovaná architektura zde byla jen jednou součástí celého balíku apropriací a napodobování západu. Pro Japonce má vztah k evropské architektuře i jistý erotický náboj - nesčetné „hotely lásky“ evokují svými bizarními pseudoromantickými stavbami historické paláce a zámky typu Neuschwannstein v Německu. Nabízejí vidinu sexu v kontextu virtuálního turismu. Stejně tak jako „jiné“ se oddělují z obrazu ulice i nové projekty importované architektury, vyznačující se přejatými idejemi i dovednostmi. Za dva takové příklady je možné jmenovat Asahi Beer Hall od Phillipa Starcka v Asakuse nebo Wall Project od Nigela Coatese v Roppongi.
Od doby, kdy byl na nejjižnějším cípu ostrova Kjúšú postaven pozoruhodný Huis den Bosch, zplodila idea stavění celých komplexů „odjinud“ jistý druh virtuálního turismu: konzumace cizí architektury na domácí půdě. Huis den Bosch není jen rekonstruovanou částí holandského města, ale rozsáhlé výletní a rekreační středisko s 58 restauracemi, 14 muzei, 67 obchody, laserovými představeními a ohňostroji. Je zde Hotel Europe postavený na základě amsterodamského Hotelu de l´Europe, ale v daleko větším měřítku s interiérem navrženým holandským návrhářem. Ironií je, že právě díky Huis den Bosch dnes existuje přesný záznam tradiční holandské architektury, který zřejmě zůstane nedotčen zubem času. Současné příklady z Holandska, na kterých je Huis den Bosch postaven, prodělávají jisté změny neustálým užíváním, tak jak Holanďané postupně adaptují nové stavební materiály, aby mohly sloužit potřebám bydlení současnosti.
V březnu 1997 byl otevřen Shakespeare Country Park v Prefektuře Chiba. Město Maruyama zde chtělo představit jakousi abstrakci alžbětínské kultury Anglie. Byl postaven destilát různých typů stavení z té doby: farma, městský dům, hospoda, divadlo. Záměrem bylo zřídit rekreační místo s jasným vzdělávacím podtextem, skrze nějž by bylo možné lépe porozumět smyslu Shakespearova díla. V rámci „autentičnosti“ parku jsou v zahradě hojně vysázeny rozmarýny, které Shakespeare údajně miloval. Architekt projektu Julian Bicknell o parku píše: „V Evropě by se dalo očekávat, že tematický park by se stal cvičením v cynickém oportunismu a komerčním vydírání romantizující verze Stratford-on-Avon, nebo ještě hůře - karikaturou kreslených seriálů Disneyova stylu. V Japonsku jsou očekávání i konečný produkt zcela jiné. Shakespeare Country Park zapadá do japonské tradice rekreačních poutních středisek. Shakespearovo jméno je kupodivu známé každému školákovi (kdo kdy v Evropě slyšel o Chikamatsuovi nebo jiném známém japonském básníku či spisovateli?). Japonci nejsou zklamáni, že nevidí originál, jejich přístup k budování těchto parků je v mnoha oblastech podobný způsobu, jakým jsou staré šintoistické chrámy každých 20 let přestavovány - rozebrány a znovu stavěny z nových materiálů. Je to autentická praxe, která existuje po staletí. Neoslavuje se tu starobylost staveb, ale důležitost místa a věrohodnost a zručnost jejich ritualizovaných rekonstrukcí.
Estetika tematických parků je v Japonsku v souladu se součaným spotřebním trendem yuttari, což znamená snadný, příjemný, klidný. Komodifikované kulturní artefakty jsou rekontextualizovány v japonském stylu jak v tokijském Disneylandu, tak i v Kashiwazaki Turkish Culture Village. Turecké aerolinie zde sponzorovaly výstavbu příkladů turecké kultury zahrnující bazar plný zboží přímo z Istanbulu, tureckou restauraci, galerii současného tureckého umění a náměstí, kde se v intervalech předvádí turecké tance.
Zda je tento počin Tureckých aerolinií pokusem vzbudit touhu Japonců navštívit opravdové Turecko, nebo jestli je to uznání faktu, že to, co dnes turisté chtějí, je plánovaná série vybraných vrcholů cizí kultury nahromaděných na přehledném místě jako náhražka takzvané „real thing“, není jasné. Pro mnohé v tom nemusí být rozdíl.

Želé - život po Bohu
Douglas Coupland charakterizuje ve své knize „Life after God“ současnou generaci jako první generaci, která vyrůstala bez víry. Příznačné pro tuto „generaci po Bohovi“ je její smyslové vnímání skutečnosti. Její zkušenost není podložena strukturní znalostí světa, historie a kultury, ale opírá se o chuťovou, hmatovou, čichovou a zvukovou rezonanci této znalosti. Tváří v tvář obrovské zmatenosti a komplexnosti světa se rozpíná tendence smyslového vnímání reality - vše se ochutnává, třese se věcmi naslouchajíce, jaké zvuky vydávají, bouchá se do nich na vyzkoušení jejich odolnosti. Tato „fyzická“ úroveň přístupu ke světu se odráží i v „designu po Bohu“, se zvyšujícím se užitím plastických hmot napodobujících barevné, elastické, semitransparentní želé. V této estetické kategorii vznikají návrhy a design Philippa Starcka a skupiny King Kong (Stefano Giovannoni a GuidoVenturini), kteří produkují příjemné high-touch (hi-hmat) předměty, a z nejnovějších pak holandská skupina Droog Design, která ochutnává a kouše do svých produktů, strkají si prsty do nosu, uší,očí a pupků, zatímco Landesmuzeum v Linci kataloguje předměty a objekty podle jejich smyslové korespondence. Kam asi zařadí tradiční japonské superrealistické repliky jídel „bento“ z umělých, gumovitých hmot, které jsou k vidění za okny skoro každé japonské restaurace?





Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec
Redakční okruh Umělce se rozhodl k vyhlášení deseti jmen umělců, kteří podle názoru jeho členů (Lenka Lindaurová, Vladan Šír, Ivan Mečl, Tomáš Pospiszyl a Karel Císař) mají zásadní význam pro českou výtvarnou scénu 90. let. Po dlouhé diskusi, na které jsme si ujasňóvali kritéria, jsme se dostali k určitým jménům, která z mnoha důvodů považujeme za důležitá pro situaci u nás i naši prezentaci…
Kulturní tunel II Kulturní tunel II
V minulém čísle jsme se začali zabývat tím, kam se poděly miliony korun z jednoho z nejbohatších kulturních fondů - Českého fondu výtvarných umění během jeho přeměny v Nadaci ČFU, která proběhla ze zákona na konci roku 1994, a jak to, že současní členové správní rady nadace nad tím jen kroutí hlavami, zatímco výtvarnou obec to ani trochu nezajímá.
Nick Land — experiment s nehumanismem Nick Land — experiment s nehumanismem
Nick Land byl britský filozof, který už není, aniž by byl mrtev. Jeho takřka neurotický zápal pro šťourání se v jizvách skutečnosti svedl nemálo nadějných akademiků na obskurní cesty tvorby, která obtěžuje svou původností. Texty, které po něm zůstaly, dosud spolehlivě znechucují, nudí a pudí k vykastrování jejich zařazením do „pouhé“ literatury.
V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche
Goff & Rosenthal, Berlin, 18.11. – 30.12.2006 Co je droga a co není, je ve společnosti stále znovu probíráno, stejně jako vztah k nim. Se kterou drogou umí společnost zacházet a se kterou ne, a jak o nich lze vyprávět ve filmu – zda jako o osobním či kolektivním zážitku – či jen jako o zločinu, to ukazuje berlínský videoumělec Oliver Pietsch ve svém pětačtyřicetiminutovém filmu z roku 2005 The…
04.02.2020 10:17
Kam dál?
jinde - archeologie
S.d.Ch, solitéři a kultura okraje  (generace narozená kolem roku 1970)
S.d.Ch, solitéři a kultura okraje (generace narozená kolem roku 1970)
Josef Jindrák
Kdo je S.d.Ch? Osoba mnoha zájmů, aktivní v několika oblastech. V literatuře, divadle, hudbě, svými komiksy a kolážemi i ve výtvarném umění. Především je to básník a dramatik. Svou povahou a rozhodnutím solitér. Jeho tvorba se neprotíná s aktuálními trendy. Vždy staví do popředí osobní výpověď, která však může mít i velmi složitou vnitřní strukturu. Je příjemné, že je to normální člověk a…
Číst více...
jinde - poezie
THC Review a zavržená minulost
THC Review a zavržená minulost
Ivan Mečl
My jsme pátá světová strana! Pítr Dragota a Viki Shock, Fragmenty geniality, květen a červen 1997 Viki vlastně přišel, aby mi ukázal kresby a koláže. Jen jako doplněk mi dal k nahlédnutí samizdatové THC Review z konce devadesátých let. Když mne zaujalo, vyděsil se a řekl, že tahle tvorba je uzavřenou kapitolou, ke které se nechce vracet. Kresby z barů, občerstvoven a hospod jsme se ihned…
Číst více...
cena
To hen kai pán / (Laureát ceny Jindřicha Chalupeckého 1998 Jiří Černický)
To hen kai pán / (Laureát ceny Jindřicha Chalupeckého 1998 Jiří Černický)
„Mluví-li se v našich dobách o umění, obvykle se mluví o jeho umístění v subjektivitě nebo objektivitě, o tom, jak vyjadřuje život, anebo o tom, jak životu pomáhá. Pomíjí se při tom, že jde o ten zvláštní druh konání v subjektivitě a ten zvláštní druh konání v objektivitě, jež je právě uměním a ničím jiným. Snad se to pokládá za příliš samozřejmé, snad za málo významné. Ale to je právě to…
Číst více...
birthing pains
Kdo se bojí mateřství?
Kdo se bojí mateřství?
Zuzana Štefková
Zmnožení definic „matky“ je zároveň místem zesíleného útlaku a potenciálního osvobození.1 Carol Stabile Psal se rok 2003 a v houštinách lesa Lapák na Kladně postávala u cesty žena v pokročilém stádiu těhotenství. V rámci výstavy Umělci v lese mohli kolemjdoucí zahlédnout záblesk jejího klenutého břicha, které v exhibicionistickém gestu odhalovala speciálně pro ně. Právě tahle performance Lenky…
Číst více...
Knihy, multimédia a umělecká díla, která by Vás mohla zajímat Vstoupit do eshopu
román-deník ||| Michal Vimmer je tvůrce příběhů kde se standardy a patalogie evropských životů kříží s fantastickými stavy...
Více informací...
7 EUR
8 USD
Burning at the stake, 2014, acrylic painting on paper, 69 x 80 cm
Více informací...
1 450 EUR
1 749 USD
From series of rare photographs never released before year 2012. Signed and numbered Edition. Photography on 1cm high white...
Více informací...
220 EUR
265 USD
Vázaná kniha v grafické úpravě Petra Koláře vyvažuje výběr fotografií z mezioborového cyklu Martina Zeta. Doprovodné texty...
Více informací...
10 EUR
12 USD

Studio

Divus a jeho služby

Studio Divus navrhuje a vyvíjí již od roku 1991 ojedinělé návrhy projektů, prezentací nebo celých prezentačních cyklu všech druhů vizuálních materiálů. Realizujeme pro naše klienty kompletní řešení i jednotlivé kroky. Pro práci využíváme spojení nejmodernějších s klasickými technologiemi, což umožňuje širokou škálu řešení. Výsledkem naší práce jsou nejen produkční, tiskové a digitální projekty, od propagačního materiálu, plakátu, katalogu, knihy, přes návrhy a realizace plošné i prostorové prezentace v interiéru nebo exteriéru po digitální zpracování obrazu nebo publikování na internetu, ale realizujeme i digitální filmové projekty, včetně střihu, ozvučení, animace. Tyto technologie používáme i pro tvorbu webových stránek a interaktivních aplikací. Naší předností je ...

 

Citát dne. Vydavatel neručí za jakékoliv psychické i fyzické stavy, jenž mohou vzniknout po přečtení citátu.

Osvícení přichází vždycky pozdě.
KONTAKTY A INFORMACE PRO NÁVŠTĚVNÍKY Celé kontakty redakce

DIVUS LONDON

 

SKLAD
Arch 8, Resolution Way, Deptford

London SE8 4NT, Spojené Království
Otevřeno na objednávku.

 

KANCELÁŘ
7 West Street, Hastings
East Sussex, TN34 3AN
, Spojené Království
Open on appointment
 

Ivan Mečl
ivan@divus.org.uk, +44 (0) 7526 902 082

DIVUS
NOVA PERLA
Kyjov 37, 407 47 Krásná Lípa
Česká Republika

divus@divus.cz
420 222 264 830, +420 602 269 888

Otevřeno denně od 10:00 do 18:00
a na objednávku.

 

DIVUS BERLIN
Potsdamer Str. 161, 10783 Berlin, Germany

berlin@divus.cz, +49 (0) 1512 9088 150
Otevřeno na objednávku.

 

DIVUS VÍDEŇ 
wien@divus.cz
DIVUS MEXICO CITY
mexico@divus.cz
DIVUS BARCELONA
barcelona@divus.cz
DIVUS MOSKVA & MINSK
alena@divus.cz

NOVINY Z DIVUSU DO MAILU
Divus 23.05.-17.06.2017 STU MEAD & MIKE DIANA IN PARIS