Časopis Umělec 2004/4 >> Rozmazaný obraz Přehled všech čísel
Rozmazaný obraz
Časopis Umělec
Ročník 2004, 4
6,50 EUR
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Rozmazaný obraz

Časopis Umělec 2004/4

01.04.2004

Tony Ozuna | studie | en cs

Mému dědečkovi bylo už přes padesát, když začal fotografovat. Fotil jen dav – anonymní tváře na vysokoškolských fotbalových zápasech, boxu, či maskovaných mexických zápasech na Olympic Auditorium v centru L.A. Já jsem mu při těchto příležitostech dělal jako dítě doprovod, ale nikdy jsem si nevšiml, že zatímco jsem sledoval muže s tisícem masek Mila Mascarase v akci, dědeček fotí tváře v hledišti. Až o mnoho let později jsem zjistil, že máme doma krabice od bot plné černobílých fotografií – neidentifikovatelných tváří, jež se během tolika let nasbíraly.
Nikdo z naší rodiny netušil, proč dědeček nafotil tolik tajuplných fotek. Neměl žádné ambice stát se umělcem. Byl holič, vlastnil dvě holičství a byl také veteránem druhé světové války. Také to byl samotář (hlavně doma), hypochondr a sukničkář, a tak bych mohl nakonec porozumět jeho podivné zálibě ve focení tolika záhadných snímků – mnohé z nich byly nezaostřené, špatně zarovnané do rámu. Někdy fotil záhadné varianty či záběry zblízka, nohy a boty pochodující nahoru či dolů hledištěm, či rozmazané lidi, jak jdou ke svým autům na parkovišti, když zápas skončil. Babička po jeho smrti všechny fotografie vyhodila.
Loňská výstava Yoko Ono Women’s Room v pražském muzeu Kampa se skládala z jednadvaceti stejných rozmazaných tváří, jen krátký text pod každým obrázkem byl jiný. Tato část její čtyřdílné výstavy s názvem Vertical Memory je sérií černobílých fotomontáží, které vytvořila z fotografií svého otce, posledního manžela a svého syna. Použila fotografie jejich tváří, na kterých se dívali stejným směrem, překryla je přes sebe a spojila v jednu. Podle Yoko představuje každá fotka muže, který na ni dohlížel v nějakém konkrétním okamžiku jejího života, kdy zažívala něco důležitého. Pod snímkem Father (Otec) je napsáno: „Bylo mi dva a půl, když jsem na parníku dorazila do San Franciska a poprvé jsem se s ním setkala. Vyšel na palubu, políbil mou matku a pak se podíval na mě, a já se dívala nahoru na něj.“ V textu pod titulkem Priest (Kněz) čteme: „Zavolali jej, aby provedl poslední pomazání, a nabídl mi, abych se vyzpovídala. Odmítla jsem.“ A pod Doctor VII (Doktor VII) stojí: „Provedl několik potratů.“ Zda jsou to skutečně počítačem upravené fotky, je otázka, protože rozmazané portréty se více než komukoliv jinému podobají Yoko samotné. Skrze zamlženou čočku je její tvář takovou šmouhou, že vypadá jako její otec, manžel a syn zároveň. V pozadí, v jiné části výstavy s názvem Blue Room (Modrý pokoj), pouštěla Yoko hudbu, a nechávala působit drsně rockový, a přesto celkově poklidný účinek hudby v obrazech.
Hudba v obrazech byl před časem titul fotografické výstavy Maria Biháriho a Bjorna Steinze, která se odehrávala hned za rohem výstavy Yoko, v Galerii Etceterra. Bihári je ze všeho nejvíce známý jako vycházející hvězda romských hudebníků, hraje s kapelou Zuzany Navarové Koa. Jeho fotografie se vychylují od normy, protože je slepý. Snímky vznikají ve spolupráci se Steinzem. Počítačově sestavené skvrny Yoko Ono blednou ve srovnání s barevnými, nezaostřenými obrazy Maria Biháriho. Kromě pouhého vystavování nejasných tvarů se Biharimu daří zachytit atmosféru, kterou by jiní fotografové nedokázali ani zinscenovat. Například se spřátelil s dalšími Romy ve slovenských vesnicích, v ruce drží akordeon či klarinet. V něčím domě se začíná zpívat, a pak v dalším, dokud není ta pravá atmosféra, přestože nikdy pod Biháriho kontrolou. Muži hrají na housle, zpívají, ženy i muži tančí – všichni pijí, včetně Biháriho – ne proto, aby se předvedli, a pak si představíme Biháriho, jak vytahuje (či tápavě hledá) fotoaparát a fotí. Reakce fotografovaných lidí na těchto obrázcích na Biháriho nevinnou smělost tvoří rozmazanou krásu fotografií. Bihári komentuje své fotografie bez názvu. Například pod výše popsanou fotografií Bihári říkal: „V malém prostoru (doma) tančilo asi 15 lidí, a pak jsem si najednou uvědomil, že někdo zpívá u dveří. Snažil jsem se jej vyfotit opravdu zblízka, protože jsem chtěl zachytit to cítění hudby, které měl v sobě.“
Označení spirit photography bylo použito poprvé ve 20. letech minulého století k popisu umělecké fotografie, jež používá dvojitou či vícenásobnou expozici a jako mávnutím kouzelného proutku zpodobňuje netělesný svět kolem nás. Je to termín, který dnes používáme pro fotografii, která zachycuje na film „duchy“, obvykle je to záležitost hnutí new age. A tento termín bych použil (v obou významech) k popisu fotografií Maria Biháriho, protože někdy jeho fotky vypadají jako vícenásobné expozice, a vytváří duchům podobná stvoření, aniž by vytvořil kýčovitý new age obrázek. Navíc díky jeho snímkům vidím, jak (jako slepý) vidí nejlépe, ačkoli si nemůžu vychutnat poslech neustálého soundtracku, který doprovází jeho život mezi kolegy muzikanty.
Spirit photography českých umělců Josefa Váchala, Františka Drtikola a dalších byli k vidění na monumentální výstavě v pražském Rudolfinu: Česká foto- grafie 1840–1950, Příběh moderního média. Zdálo se, že na této výstavě byly tisíce fotografií, ale velký rozmazaný obraz Karla Hájka byl možná jedním z nejmocnějších. Pod názvem Demonstrace na Karlově Univerzitě (1934) ukazuje pohled z balkónu či ze střechy na vír hlav a těl – vypadá to jako kotel pod pódiem, ze 30. let. Většinou jsou to mladí muži v kloboucích a kravatách, a tak scéna vypadá jak legračně, tak nebezpečně – je to rozmazaný obraz pogování na tichém, černobílém filmu.
Hájkova fotografie byla publikována v roce 1964 pod názvem Demonstrace proti fašismu na Karlově univerzitě, 1936. Ve skutečnosti je to fotografie demonstrace z konce roku 1934, již zorganizovali němečtí nacionalističtí studenti na protest proti českému představování univerzitních insignií. Vír těl nebyl tedy antifašistickou akcí, a přesto byl obraz použit, aby pohnul českými nacionálními sympatiemi za vlády komunistů a velmi odlišnými sympatiemi na Západě.
Tato manipulace se skutečností s pomocí fotografií se neobjevuje jen v národní historii, ale i v osobní sféře. Fran- couzský romanopisec a kritik fotografie Herve Guibert píše ve své knize esejí o fotografii, Ghost Image, že každý jedinec má své osobní dějiny zdvojené či zmnohonásobené svou fotografickou historií, zobrazenou, představovanou. Biháriho a Steinzovy fotografie jsou nechtěnou šmouhou. Vidící umělci, od Drtikola až po Yoko Ono, dosahují téhož efektu prostřednictvím dovednosti. Můj dědeček získával nejasné obrázky bez jakékoliv dovednosti. Život je jenom šmouha a Guibertův text o fotografii je zoufalou oslavou obrazu.
Guibert píše, že fotografie je také aktem lásky, protože ve své nejlepší podobě zachycuje – pozdrží v čase – zapomenuté okamžiky, emoce a dočasné stavy, které ve skutečném životě už nikdy nemohou být zopakovány. Popisuje nejdůležitější fotografie, s nimiž se ve svém životě setkal, jako obrazy duchů: „obrazy, které se ještě nevynořily, či spíše utajené, latentní obrazy, obrazy tak intimní, že se stávají neviditelnými.“




Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Zkažený / Rozhovor s Jimem Hollandsem Zkažený / Rozhovor s Jimem Hollandsem
„Musíš člověku třikrát potřást rukou a přitom mu upřeně hledět do očí. To je způsob, jak si s jistotou zapamatovat jméno. Takhle jsem si postupně pamatoval jménem pět tisíc lidí, kteří kdy přišli do Horse Hospital radil mi naposledy Jim Hollands, autor experimentálních filmů, hudebník a kurátor. Dětství prožil v těžké sociální situaci a často žil na ulici. Živil se také jako dětský prostitut a…
Terminátor vs Avatar: Poznámky k akceleracionismu Terminátor vs Avatar: Poznámky k akceleracionismu
Proč političtí intelektuálové, proč máte sklon k proletariátu? V soucitu k čemu? Chápu, že by vás proletář nenáviděl, vy nenávist neznáte, protože jste buržoa, privilegovaný, uhlazený druh, ale taky proto, že si netroufáte tvrdit, že jedinou podstatnou věcí, co jde říci, je, že si člověk může užít polykání sraček kapitálu, jeho materiálu, jeho kovových mříží, jeho polystyrenu, jeho knih, jeho…
MIKROB MIKROB
"Sto třicet kilo tuku, svalů, mozku a čisté síly na současné srbské umělecké scéně soustředěných do 175 cm vysokého, 44 let starého těla. Jeho majitel je známý pod množstvím jmen, včetně pojmenování Bambus, Mexikán, Ženich, Sráč, ale nejčastěji je známý jako hrdina všech ztroskotanců, bojovník za práva bezdomovců, lidový umělec, bavič maloměšťáků, domácí anarchista, sběratel desek, milovník…
Činy, přečiny a myšlenky Perského krále Medimona Činy, přečiny a myšlenky Perského krále Medimona
V oblasti kultury již není nic, co by nebylo použito, vyždímáno, obráceno naruby a v prach. Klasickou kulturu dnes dělá „nižší vrstva“. Ve výtvarném umění jsou někdy umělci pro odlišení nazýváni výtvarníky. Ostatní umělci musí hledat v jiných vodách a bažinách, aby předvedli něco nového, jiného, ne-li dokonce ohromujícího. Musí být přízemní, všední, političtí, manažerští, krutí, hnusní nebo mimo…
ArtLeaks
27.07.2014 19:39
Kam dál?
jinde - archeologie
S.d.Ch, solitéři a kultura okraje  (generace narozená kolem roku 1970)
S.d.Ch, solitéři a kultura okraje (generace narozená kolem roku 1970)
Josef Jindrák
Kdo je S.d.Ch? Osoba mnoha zájmů, aktivní v několika oblastech. V literatuře, divadle, hudbě, svými komiksy a kolážemi i ve výtvarném umění. Především je to básník a dramatik. Svou povahou a rozhodnutím solitér. Jeho tvorba se neprotíná s aktuálními trendy. Vždy staví do popředí osobní výpověď, která však může mít i velmi složitou vnitřní strukturu. Je příjemné, že je to normální člověk a…
Číst více...
jinde - poezie
THC Review a zavržená minulost
THC Review a zavržená minulost
Ivan Mečl
My jsme pátá světová strana! Pítr Dragota a Viki Shock, Fragmenty geniality, květen a červen 1997 Viki vlastně přišel, aby mi ukázal kresby a koláže. Jen jako doplněk mi dal k nahlédnutí samizdatové THC Review z konce devadesátých let. Když mne zaujalo, vyděsil se a řekl, že tahle tvorba je uzavřenou kapitolou, ke které se nechce vracet. Kresby z barů, občerstvoven a hospod jsme se ihned…
Číst více...
cena
To hen kai pán / (Laureát ceny Jindřicha Chalupeckého 1998 Jiří Černický)
To hen kai pán / (Laureát ceny Jindřicha Chalupeckého 1998 Jiří Černický)
„Mluví-li se v našich dobách o umění, obvykle se mluví o jeho umístění v subjektivitě nebo objektivitě, o tom, jak vyjadřuje život, anebo o tom, jak životu pomáhá. Pomíjí se při tom, že jde o ten zvláštní druh konání v subjektivitě a ten zvláštní druh konání v objektivitě, jež je právě uměním a ničím jiným. Snad se to pokládá za příliš samozřejmé, snad za málo významné. Ale to je právě to…
Číst více...
birthing pains
Kdo se bojí mateřství?
Kdo se bojí mateřství?
Zuzana Štefková
Zmnožení definic „matky“ je zároveň místem zesíleného útlaku a potenciálního osvobození.1 Carol Stabile Psal se rok 2003 a v houštinách lesa Lapák na Kladně postávala u cesty žena v pokročilém stádiu těhotenství. V rámci výstavy Umělci v lese mohli kolemjdoucí zahlédnout záblesk jejího klenutého břicha, které v exhibicionistickém gestu odhalovala speciálně pro ně. Právě tahle performance Lenky…
Číst více...
Knihy, multimédia a umělecká díla, která by Vás mohla zajímat Vstoupit do eshopu
Transcedentální příběh emzáků v reálném světě i když trochu jiném než ho známe my a v říši smrti, kde dochází k neuvěřitelným...
Více informací...
4,02 EUR
offset print - 21 x 15 x 2 cm / 125 pages
Více informací...
20 EUR
First Communion, 2005, etching, 39,5 x 27 cm
Více informací...
160 EUR

Studio

Divus a jeho služby

Studio Divus navrhuje a vyvíjí již od roku 1991 ojedinělé návrhy projektů, prezentací nebo celých prezentačních cyklu všech druhů vizuálních materiálů. Realizujeme pro naše klienty kompletní řešení i jednotlivé kroky. Pro práci využíváme spojení nejmodernějších s klasickými technologiemi, což umožňuje širokou škálu řešení. Výsledkem naší práce jsou nejen produkční, tiskové a digitální projekty, od propagačního materiálu, plakátu, katalogu, knihy, přes návrhy a realizace plošné i prostorové prezentace v interiéru nebo exteriéru po digitální zpracování obrazu nebo publikování na internetu, ale realizujeme i digitální filmové projekty, včetně střihu, ozvučení, animace. Tyto technologie používáme i pro tvorbu webových stránek a interaktivních aplikací. Naší předností je ...

 

Citát dne. Vydavatel neručí za jakékoliv psychické i fyzické stavy, jenž mohou vzniknout po přečtení citátu.

Osvícení přichází vždycky pozdě.
KONTAKTY A INFORMACE PRO NÁVŠTĚVNÍKY Celé kontakty redakce

DIVUS LONDÝN
Arch 8, Resolution Way, Deptford
London SE8 4NT, Velká Británie

 

Otevřeno od středy do soboty mezi 12:00 a 18:00

 

Kancelář: +44 (0) 20 8692 5157

 

Ivan Mečl
ivan@divus.org.uk, +44 (0) 7526 902 082

 

Shop
shop@divus.org.uk, +44 (0) 20 8692 5157

DIVUS PERLA
Areál bývalé papírny, Nádražní 101
252 46 Vrané nad Vltavou, Česká republika
ivan@divus.cz, +420 602 269 888

Otevřeno od středy do neděle od 11:00 do 18:00.
Od 15.12
do 15.1. pouze na telefonickou objednávku.

 

DIVUS BERLIN
v ZWITSCHERMASCHINE
Potsdamer Str. 161, 10783 Berlin, Germany

berlin@divus.cz, +49 (0) 1512 9088 150
Otevřeno od středy do soboty od 14:00 do 19:00

 

DIVUS VÍDEŇ 
wien@divus.cz
DIVUS MEXICO CITY
mexico@divus.cz
DIVUS BARCELONA
barcelona@divus.cz
DIVUS MOSKVA & MINSK
alena@divus.cz

NOVINY Z DIVUSU DO MAILU
Divus 23.05.-17.06.2017 STU MEAD & MIKE DIANA IN PARIS