Časopis Umělec 2008/2 >> Básníkův hrobník Přehled všech čísel
Básníkův hrobník
Časopis Umělec
Ročník 2008, 2
6,50 EUR
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Básníkův hrobník

Časopis Umělec 2008/2

01.02.2008

Andrej Bazant | jinde - rozhovor | en cs de es

Občas koncertuješ s kapelou Ruce naší Dory, provozuješ Varlénův loutkový seminář, ve kterém uvádíš svoje loutkohry. Psal jsi někdy prózu?
To mě vždycky trochu odpuzovalo. Než se tam dostaneš k nějakému sdělení, tak to trvá hrozně dlouho. Ale přistihuji se teď u jsté věci. Jmenuje se to „Pastýřské déja-vu“. To je snad i próza. Jsou to deníkové záznamy člověka, který se ocitne na faře a trpí ztrátou paměti či poruchou identity. Neví, jestli je vězněm, nebo místním farářem. Snaží se na to přijít a jde z déja-vu do déja-vu. Opravdu jsem na jedné faře byl. V těch velikých vedrech, na která já trpím. Člověk je v takovém malátném, podivném stavu. Tehdy jsem během týdne napsal záznamy, které odpovídají asi měsíci života zmíněného muže. Vzal jsem si veliký pauzák. To je pro mě důležité. Nečumět do toho normovaného prázdného papíru. Chodil jsem okolo a vždycky jsem jednotlivé záznamy psal do různých míst pauzáku a prokládal je kresbami. Byly z interiéru i z exteriéru kostela. Měl jsem volný přístup i do sakristie. Chodil jsem a popisoval svoje zážitky a všechny jsem je dával do mustru potíží svého hrdiny. Vznikla tak veliká plachta plná kreseb, zápisků a poznámek. Od banálních glos až po úvahy o jeho životě, jeho pozici.

Jsi básník, hudebník i výtvarný umělec a píšeš divadelní hry. A teď ještě komiksy.
Červený Amadeus je pikantní výzva prázdných bublin. A také okrajová záležitost. Ale Varlén je pro mě důležitý. V poslední době je to pro mě takřka vlajková loď. Pirátská.
S Varlénem jsem se dostal vůbec poprvé k výtvarnému vyjádření. Hodně mi pomáhalo, že jsem měl před sebou obraz. Obraz jsem sestavil a jenom ho prošpikoval textem. Dařilo se a začalo mi to jít samo. Úplně šťastně jsem se setkal s metodou, která mi přináší radost. Většinu věcí jinak musím vysedět.
Je to fragmentární záležitost. Fragmenty původních obrazů sestavuji v jediný obraz nebo v řetěz jiných fragmentů. Zpravidla vše nejdřív vzniká intuitivně. Jako mozaika, kterou potom spojím souvislostmi. Nemusejí tvořit to, čemu říkáme příběh.

Odkud se bere forma Varléna, tvého imaginativního komiksu-koláže?
Nelze pohrdnout ničím. Především jsou to katalogy a letáky, které dáví naše poštovní schránka. Důležitější je metodika při práci s nimi. Žádná elektronická úprava a bez multiplikace. Musí to být originální kolážové listy. Potřebuji-li patnáct portrétů Jana Amose Komenského, tak si je opatřím. A tak jich raději potřebuji tolik, kolik jich mám.

Varlén připomíná spoustu věcí. Filmový pás černobílé grotesky, kterou rozstříhaly a pokreslily děti. Dalo by se říci, že obsahuje i prvky dada a surrealismu. Je to komunální, ale i politická satira. Výsledek je komiks v nervózně komponované koláži. Jak jsi došel ke komisku?
Setkal jsem se s SilvouT, který komiksy kreslí už dlouho. Nadchl mě pro společnou práci na hrdinském komiksu. Potřeboval v první řadě hrdinu. Nabídl jsem mu Červeného Amadea z mé stejnojmenné divadelní hry. Ale z filozoficky založeného gentlemana zůstal v komiksu jen lascivní floutek. Anekdotičnost namísto zamýšlených složitějších syžetů. Byl jsem v koncích. Komiks mě začal bavit. Nikdy jsem ho nedělal a chtěl jsem to vyzkoušet. Já ale neumím malovat. Pak mi SilvaT řekl, že se dělají i kolážové komiksy. Namluvil mi, že se to dělá jako klasický komiks, ovšem autoři mají obrovské množství materiálu. Když něco neumějí či nechtějí namalovat, tak to tam prostě nalepí. A já trouba jsem to zkoušel. Strašlivá otročina! Vymyslíš nějaký příběh a teď hledáš třeba fotku kufru. A potřebuješ jich pět! Říkal jsem si, že tudy cesta nepovede. Pak jsem tomu nechal volný průběh a postavil příběh na tom, co mám. A najednou mi pod rukama začaly vznikat neuvěřitelné koláže.
Vypadá to jako nezávazné volné hraní si s výstřižky. Ve skutečnosti je to seriózní a náročná disciplina. Varlén má dva důležité podtituly: „deník všední úzkosti“ a „komiks na hraně existence“. Takže to není žádná legrace. Obsahuje tísnivou spodní linii.
Jednotlivými listy si mapuji a pojmenovávám svoji mysl. Těžištěm Varléna je struktura, strukturovanost.

Nemůžeš ale popřít, že je to zároveň velmi vtipné. To se týká všech tvých věcí.
Mám pocit, že nenudit lidi k smrti patří k slušnému vychování. Humor se svého opaku často dotýká. Viděl jsi někdy klauna v dětském koutku hodinu před představením?

To jo, když si člověk vezme třeba Klímu nebo Kafku, tak jsou to věci hodně vtipný a...
... a běhá ti mráz po zádech. Tak to bych byl rád, kdyby byl i Varlén.

Funguje takhle i tvoje poezie?
Takhle u mě funguje vlastně všechno. Proto možná tolik věcí najednou. Ale nějaká výroba umění mě nezajímá. Je to pro mě ontologická kotva. Všemi těmi obory v umění, které si přisvojuji a zkouším si je, nebo si je zkouším vyzkoušet, dělám vlastně pořád jedno a to samé.
Kromě kapely, v níž je potřeba dodržovat režim hraní, pro mě není důležitá produkce. Uvádění a reprízy. Potřebuji divadelní hru především napsat. Pak mi stačí dvakrát, třikrát ji vyzkoušet na lidech a jdu od toho. Můžu občas něco zopakovat. Je příjemné, když mě někam pozvou, abych to zahrál. Málo se ale snažím dostal své věci do světa. Hry se sice vyvíjejí i tím, jak se opakují. Ale to je pro jiné, odolnější.

Napsal jsi Psí setbu, básnickou sbírku, a od té doby nic. To už je pár roků.
Mezitím jsem se musel, proti své vůli, trošku seznámit s kulturním provozem a lidmi v něm. Z pražských básníků a nafoukanejch muzikantů je mi divně. Ta jejich tajnosnubná ega. Skoro mi tu poezii otrávili. Úpím, když dveřmi mlátí ta zuřivá ctižádost vydat „básnickou sbírku“. Poezie se stěhuje. Nutně. Je dosbírkováno. Altán padá!
Ale musím přiznat, že kážu vodu, protože připravuji svazek „mimopoetických textů“. Tyhle texty se chovají stejně jako Varlén. Topografickým způsobem zafixují bordel mého psacího stolu. Bude se jmenovat „Klepteton“. Název je z jednoho mého snu. Šel jsem po dvoře a tam byla tvář ženy za oknem. Vstoupil jsem do školní třídy, kde učitelka ukazovala žákům můj portrét. Spíš takový paraportrét s havranem na hlavě. Učitelka říkala cosi o sbírce Klepteton. Vůbec nevím, co to slovo znamená. Ten sen bude motto. Sbírka ze snu realizovaná jako labutí píseň – spíš Traum marš „ušlechtilých“ svazků. Silné sny zapisuju.
A SilvaT mě ještě požádal, abych s ním udělal veliký realistický komiks. Aby se to odehrávalo v reálných prostorách a krajinách. On že by si to všechno nafotil a přesně přenesl. Vytáhl jsem tedy jeden námět, starý a obsedantní. Napsal jsem ho formou dopisu.
Děj je následující. Jistý muž je přesvědčen, že urna Ladislava Klímy není uložena tak, jak má. Jednoho dne tu urnu ze hřbitova na Malvazinkách tajně vyzvedne a odváží rozptýlit její obsah k Cholupicům. To je ta krajina, kterou Klíma nazval podivuhodnou. Tam opravdu ten rozptyl provede. Ale postupně na něj dolehne tíha odpovědnosti, protože je to opravdu fatální čin. Podlehne a začne se o něj pokoušet šílenství. V již choré mysli najde jediný způsob, jak vše odčinit. Vymyslí, jak naplnit tu urnu svým vlastním popelem a zařídí i to, aby se opět dostala do hrobu na Malvazinkách. Detailně jsem popsal, jakým způsobem se toho dosáhne. Využil jsem při tom své profesní znalosti pohřebnictví a celé související administrativy. Ono to opravdu jde. Za určitých obskurních okolností se to zařídit skutečně dá. A celé je to dopis, ve kterém hrdina předem vytipovanému adresátovi s patologickým důrazem na detail popisuje všechny své úkony. Jak šel do matriky, kde zjistil, kolik tam bude uren a jak bude vypadat urna Klímova. Promýšlí, jak v jednom člověku nadzvednout třistakilovou mramorovou desku. Jak se dá zamaskovat spára, aby hrob vypadal netknutě. Jak je jeho mysl šílená, tak se zabývá detaily až do důsledků. Je posedlý sdělením všech podrobností.
Prošel jsem stejnou cestu jako můj hrdina. Čtenář si nebude jist, zda se to skutečně nestalo. Člověk, který obdrží dopis, na Malvazinky pojede. Bude to, stejně jako já, někdo z oboru. Zjistí, že to všechno je pravda. Jde o pokračování bizarních osudů Klímovy urny.

Jak jsi přišel na tu myšlenku?
Při toulkách cholupickým okolím. Byl jsem tam několikrát. Hnala mě tam jeho nejlepší próza Cholupický den. Stále je tam něco podivuhodného, i když ta krajina je dnes již zničená.
Klíma je rozhodně součástí toho, co mě svýho času rozvrátilo a zase dalo dohromady. Klíma, Váchal, Březina a Deml. To je čtverec, který byl pro mě zásadní. Obsahuje polohy, bez kterých se neobejdu jako bytost. Jako každý slušně vychovaný člověk samozřejmě podléhám i máchovskému kultu.

V Psí setbě píšeš „Čtyři mrtví, jeden živý / divý“ – tím teda myslíš ty čtyři, co jsi jmenoval? A kdo je ten „živý“ a kdo „divý“?
V době, kdy jsem ji psal, jsem byl zasažen Teorií spolehlivosti od Ivana Diviše. A ten divý je Diviš. Měl jsem dost vágní pojem o umění po druhé válce a Diviš mi ho otevřel. Divišova poezie je výjimečná. S něčím takovým jsem se dosud nesetkal. Bylo to pro mě zjevení. A začalo to tím, že jsem ho pohřbíval na břevnovském hřbitově a považoval za nutné znát něco z toho, co napsal.

Ty jsi pohřbíval Ivana Diviše?
Ano. Spouštěl jsem ho tam. Ještě jsem pak vyzvídal u těch havranů nějaké podrobnosti. Byli to takoví hodní kluci z Hostivic. Říkali, že se nechal pohřbít v něčem, co vypadalo jako to sako, jaké nosí krotitelé lvů, se zlatýma šňůrama. A v rukou prý měl měsíční kámen.
Tenhle zážitek popisuji v textu „A za I. D.“, která otvírá sbírku „Horákův laboratorní básník“. Břevnovský hřbitov se začíná stávat zajímavým pohřebištěm. Osobnosti z tohoto duchovního okruhu se tam scházejí. Je tam Patočka, Lopatka. Ty jsem nepohřbíval, to jsem byl ještě mladej. Pamatuji si ale Karla Kryla, Anastáze Opaska a samozřejmě Ivana Diviše. Z poslední doby Petr Kabeš. Moje ruce se jako poslední dotýkaly jejich rakví. Ty lidi se tam scházejí, protože asi chtějí bejt co nejblíž Patočkovi či Opaskovi. Tam to bude zajímavý.

V tom aforismu „Čtyři mrtví...“ není Mácha.
Byl to moderní básník a řádil přitom v biedermaieru. Ruku na srdce, jestli jsi četl víc jeho poezie, něco je i otřesný. A že to není čeština, se ví. On ale nastolil jednotu umění a života. Všechno ostatní okolo něj šustí papírem. Předběhl svoji dobu o nějakých osmdesát let. Jeho sekundární literatura je ohromující. Prózy s autobiografickými prvky. Je to úplně solitérní. Nevidím pak žádnou kontinuitu. Proboural se až k avantgardě.
Ale když chceš dojít k něčemu, co bude mít tvoji pečeť, tak od Máchy se musíš obrátit a utéct. To je kobra. Ani prstem nehneš v jeho stínu.

„Psí setba“ je vlastně dvě stě kratších básní nebo aforismů.
Vždycky jsem si komplikoval život kladením různých formálních omezení. Nejen v poezii. A pak jsem si rozvázal ruce a přišel k aforismům. Napsal jsem prvních dvacet a říkal jsem si, jak mě to docela baví. Že to je přesně to, co jsem chtěl. Ta tresť. Stále mám na paměti Klímovu poučku, že každý slovo, který napíšeš, musí mít význam. No a v aforismu se nemusím k sdělení dostávat nějakou oklikou. A napsal jsem jich deset. Ale co s tím? To nemá cenu nikam dávat. Tak jsem jich napsal padesát. A to už jsem mohl udělat sešit pro známé. Ten jsem udělal. A další tři padesátky až po čase. Ta kvantita je důležitá, protože jinak aforismus nefunguje. Aforismů musí bejt hodně, aby složily dohromady nějaký obraz.

Myslíš, že hermetická tradice je pro tebe to nejlepší spojení vnitřního světa s tím vnějším?
Musím říct, že jsem si v těch knihách nepřečetl nic, co bych považoval za nesmysl. Je to samozřejmě dogmatické, ale tím přitažlivé. Je to můj modus operandi. To základní, z čeho vycházím, když začínám něco dělat.
Četba autorů jako je Pierre Lassenic, D. Ž. Bor a dalších, to byl vlastně první krok k tomu, abych došel k vlastní poetice. Musíš se přehrabat ve všem, co tě zajímá. Musíš být pět nebo deset let epigonem. Musíš si vyzkoušet věci, které tě fascinují. Pak to musíš jednoho dne všechno zavrhnout, proklít a ujít kus cesty sám. Nakonec si to všechno zas přitáhneš zpátky, proměněné určitým poznáním. Z toho uhranutí vznikne trvalý vztah.

Když mluvíme o tvých východiscích – jak se teď díváš na to, čemu se říká underground?
S undergroundem je spojená část mojí činnosti. Tou inspirací jsem skutečně prošel a uhranutý tím byl dostatečně. Kdo taky ne. Ale to, co je dneska označované za undergroundovou scénu, ve smyslu následníků Plastic People, je slepá ulička. Nechci říkat, že je to úplně k smíchu. Vždycky tam je několik zajímavých počinů. Dneska ale přece underground žije někde jinde. V subkulturách, o nichž třeba nemáme ani ponětí.
Podle mě to nespočívá v tom, jak zní tvoje muzika, ale jak přistupuješ ke kulturnímu provozu. Jestli se můžeš posrat z toho, abys hrál někde v rádiu, nebo jestli je pro tebe důležitý prostě tu věc dělat. Většina deklarovaného undergroundu tuhle představu nesplňuje. To jsou hodně cílevědomí hoši, co mají rádi, když jsou vidět.
Vždyť jak se tady v našich českých podmínkách zformoval underground? Přece tím, že rezignoval na bolševickej kulturní provoz. A bylo jedno, jestli to byly třeba protestsongy Charlieho Soukupa nebo temná hudba Plastic People. Dneska panujou nějaký představy, že když někdo hraje temně nebo blbě, tak je to hned underground.
Já se na té současné, vlastně už post-undergroundové scéně pohybuji, a to z toho důvodu, že nemám jinou možnost. Jiná takhle otevřená scéna tady neexistuje. Jak je zaprděná, tak je otevřená. I v regionech, takže se tam uplatní hodně umělců z venkova.

Tvoříš už dvacet let a nikdy jsi nevydal ani řádku?
Oficiálně ne. Moje věci byly dlouho špatné a zaplaťbůh, že to nikdo nedostal a nevydal. Uhranuli mě ale solitéři. Když se jimi zabýváš, přečteš si, jak to ti solitéři mají, řekneš si, že to je asi taková povinnost to takhle mít. A přestaneš se o to starat. Ze začátku sice máš potřebu nějaký větší odezvy. To tě ale časem taky přejde. Osvojíš si zdrženlivost v leštění klik.
Udržuji si míru a poslouchám názory, co mě zajímají. Odezva je pro mě důležitá, ale stačí mi jenom pár lidí. Po letech sám poznáš hodnotu věcí, které děláš. Nemůžu přece čekat, že loutková hra Ztraceni v Gottwaldu, která je napsaná jako zatěžkávací zkouška svého žánru, by měla úspěch. To bych byl blázen. Jinak jsem kukačka. Ku-ku! Ku-ku!




Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

MIKROB MIKROB
"Sto třicet kilo tuku, svalů, mozku a čisté síly na současné srbské umělecké scéně soustředěných do 175 cm vysokého, 44 let starého těla. Jeho majitel je známý pod množstvím jmen, včetně pojmenování Bambus, Mexikán, Ženich, Sráč, ale nejčastěji je známý jako hrdina všech ztroskotanců, bojovník za práva bezdomovců, lidový umělec, bavič maloměšťáků, domácí anarchista, sběratel desek, milovník…
Kulturní tunel II Kulturní tunel II
V minulém čísle jsme se začali zabývat tím, kam se poděly miliony korun z jednoho z nejbohatších kulturních fondů - Českého fondu výtvarných umění během jeho přeměny v Nadaci ČFU, která proběhla ze zákona na konci roku 1994, a jak to, že současní členové správní rady nadace nad tím jen kroutí hlavami, zatímco výtvarnou obec to ani trochu nezajímá.
Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec
Redakční okruh Umělce se rozhodl k vyhlášení deseti jmen umělců, kteří podle názoru jeho členů (Lenka Lindaurová, Vladan Šír, Ivan Mečl, Tomáš Pospiszyl a Karel Císař) mají zásadní význam pro českou výtvarnou scénu 90. let. Po dlouhé diskusi, na které jsme si ujasňóvali kritéria, jsme se dostali k určitým jménům, která z mnoha důvodů považujeme za důležitá pro situaci u nás i naši prezentaci…
Le Dernier Cri  a černý penis v Marseille Le Dernier Cri a černý penis v Marseille
To člověk neustále poslouchá, že by s ním chtěl někdo něco společně udělat, uspořádat, zorganizovat ale, že… sakra, co vlastně... nám se to, co děláte, tak líbí, ale u nás by to mohlo někoho naštvat. Je sice pravda, že občas z nějaké té instituce nebo institutu někoho vyhodí, protože uspořádal něco s Divusem, ale když oni byli vlastně hrozně sebedestruktivní… Vlastně potřebovali trpět a jen si…
ArtLeaks
27.07.2014 19:39
Kam dál?
jinde - archeologie
S.d.Ch, solitéři a kultura okraje  (generace narozená kolem roku 1970)
S.d.Ch, solitéři a kultura okraje (generace narozená kolem roku 1970)
Josef Jindrák
Kdo je S.d.Ch? Osoba mnoha zájmů, aktivní v několika oblastech. V literatuře, divadle, hudbě, svými komiksy a kolážemi i ve výtvarném umění. Především je to básník a dramatik. Svou povahou a rozhodnutím solitér. Jeho tvorba se neprotíná s aktuálními trendy. Vždy staví do popředí osobní výpověď, která však může mít i velmi složitou vnitřní strukturu. Je příjemné, že je to normální člověk a…
Číst více...
jinde - poezie
THC Review a zavržená minulost
THC Review a zavržená minulost
Ivan Mečl
My jsme pátá světová strana! Pítr Dragota a Viki Shock, Fragmenty geniality, květen a červen 1997 Viki vlastně přišel, aby mi ukázal kresby a koláže. Jen jako doplněk mi dal k nahlédnutí samizdatové THC Review z konce devadesátých let. Když mne zaujalo, vyděsil se a řekl, že tahle tvorba je uzavřenou kapitolou, ke které se nechce vracet. Kresby z barů, občerstvoven a hospod jsme se ihned…
Číst více...
cena
To hen kai pán / (Laureát ceny Jindřicha Chalupeckého 1998 Jiří Černický)
To hen kai pán / (Laureát ceny Jindřicha Chalupeckého 1998 Jiří Černický)
„Mluví-li se v našich dobách o umění, obvykle se mluví o jeho umístění v subjektivitě nebo objektivitě, o tom, jak vyjadřuje život, anebo o tom, jak životu pomáhá. Pomíjí se při tom, že jde o ten zvláštní druh konání v subjektivitě a ten zvláštní druh konání v objektivitě, jež je právě uměním a ničím jiným. Snad se to pokládá za příliš samozřejmé, snad za málo významné. Ale to je právě to…
Číst více...
birthing pains
Kdo se bojí mateřství?
Kdo se bojí mateřství?
Zuzana Štefková
Zmnožení definic „matky“ je zároveň místem zesíleného útlaku a potenciálního osvobození.1 Carol Stabile Psal se rok 2003 a v houštinách lesa Lapák na Kladně postávala u cesty žena v pokročilém stádiu těhotenství. V rámci výstavy Umělci v lese mohli kolemjdoucí zahlédnout záblesk jejího klenutého břicha, které v exhibicionistickém gestu odhalovala speciálně pro ně. Právě tahle performance Lenky…
Číst více...
Knihy, multimédia a umělecká díla, která by Vás mohla zajímat Vstoupit do eshopu
From series of rare photographs never released before year 2012. Signed and numbered Edition. Photography on 1cm high white...
Více informací...
220 EUR
Limited edition of 10. Size 100 x 70 cm. Black print on durable white foil.
Více informací...
75 EUR
Leporelo jako fotografický cyklus z „továrenského“ prostředí Zlína zvýrazňuje nová klimatizační, odvětrávací vedení ve...
Více informací...
8,05 EUR
- - - - -, , K výročí svatby, Motto: „Chceš-li poznat psa – musíš mít fenku ! (J.John), , Svatba je rituál, který se...
Více informací...
8,05 EUR

Studio

Divus a jeho služby

Studio Divus navrhuje a vyvíjí již od roku 1991 ojedinělé návrhy projektů, prezentací nebo celých prezentačních cyklu všech druhů vizuálních materiálů. Realizujeme pro naše klienty kompletní řešení i jednotlivé kroky. Pro práci využíváme spojení nejmodernějších s klasickými technologiemi, což umožňuje širokou škálu řešení. Výsledkem naší práce jsou nejen produkční, tiskové a digitální projekty, od propagačního materiálu, plakátu, katalogu, knihy, přes návrhy a realizace plošné i prostorové prezentace v interiéru nebo exteriéru po digitální zpracování obrazu nebo publikování na internetu, ale realizujeme i digitální filmové projekty, včetně střihu, ozvučení, animace. Tyto technologie používáme i pro tvorbu webových stránek a interaktivních aplikací. Naší předností je ...

 

Citát dne. Vydavatel neručí za jakékoliv psychické i fyzické stavy, jenž mohou vzniknout po přečtení citátu.

Osvícení přichází vždycky pozdě.
KONTAKTY A INFORMACE PRO NÁVŠTĚVNÍKY Celé kontakty redakce

DIVUS LONDÝN
Arch 8, Resolution Way, Deptford
London SE8 4NT, Velká Británie

 

Otevřeno od středy do soboty mezi 12:00 a 18:00

 

Kancelář: +44 (0) 20 8692 5157

 

Ivan Mečl
ivan@divus.org.uk, +44 (0) 7526 902 082

 

Shop
shop@divus.org.uk, +44 (0) 20 8692 5157

DIVUS PERLA
Areál bývalé papírny, Nádražní 101
252 46 Vrané nad Vltavou, Česká republika
ivan@divus.cz, +420 602 269 888

Otevřeno od středy do neděle od 11:00 do 18:00.
Od 15.12
do 15.1. pouze na telefonickou objednávku.

 

DIVUS BERLIN
v ZWITSCHERMASCHINE
Potsdamer Str. 161, 10783 Berlin, Germany

berlin@divus.cz, +49 (0) 1512 9088 150
Otevřeno od středy do soboty od 14:00 do 19:00

 

DIVUS VÍDEŇ 
wien@divus.cz
DIVUS MEXICO CITY
mexico@divus.cz
DIVUS BARCELONA
barcelona@divus.cz
DIVUS MOSKVA & MINSK
alena@divus.cz

NOVINY Z DIVUSU DO MAILU
Divus 23.05.-17.06.2017 STU MEAD & MIKE DIANA IN PARIS