BRUSSELS SPROUTS by Jasanský & Polák

BRUSSELS SPROUTS by Jasanský & Polák

07.02.2008 18:00

Divus | en

"Kein Mensch kapiert, was das Europarlament is"

Robert Birnbaum


(with Lukáš Jasanský and Martin Polák)
Text by Ivan Mecl

At the beginning of the 1990s, philosopher Mirek Vodrážka indicated in his Lao Tse-inspired texts that the best government is that which citizens do not even know exists. It’s possible that he didn’t realize then how close his prophecies were to becoming true. The European Parliament is truly something about which we know nothing. I only know a couple of people who have seen it from the inside. But I’m almost certain that you could dupe most people into believing that deputies meet in the Brussels catacombs and the building above ground is just a large parking lot.

What is good? What is bad? No one knows. Perhaps only the person that creates them, as Nietzsche opined. Perhaps they know what they are doing in Brussels. But all that we learn about their work is misinformation. This does not mean that there is some premeditated, distortion-focused media campaign going on. The best misinformation is that which need not be created or invented. It comes from journalists’ disinterest in trying to tackle a complicated issue and the inability to understand the special coding of messages into pro-European newspeak: very long messages.

Recently a group of photographers, perhaps inadvertently, revealed that the European Parliament is often almost completely empty, and the rest is just a Potemkin Village. Non-existent institutions or institutions that create only virtual activities are one of democracy’s greatest gifts. These activities do not impact or affect anyone, and so these institutions are beloved. The European Parliament is a literal personification of the European Union, because each country has its representative there and so everyone likes it. Just look at how our top political representatives happily return from meetings in the European central offices. Even though they do not speak foreign languages, they proclaim how they negotiated top-level agreements with foreign delegations, all of which are advantageous for our country. Only a crazy person would believe them. But until things get worse, they will continue to pat one another on the back.

But let’s go back to the awful truth that was revealed about the European Parliament. The Goethe Institute and a team of pleasant, confused gallery operators, Thomas Huber and Jörg Koopman, invited a number of artist-photographers to Brussels to show what it’s all about, this European Parliament. Hopefully the criteria for selecting the photographers will remain secret for posterity. I sense however that the organizers approached gallery owners, who later chose from among the least-used artists in their employment. So far the work has only been shown on the premises of the aforementioned parliament. So almost no one knows about the project. I became interested in it after overhearing Lukáš Jasanský and Martin Polák—a pair of sarcastic artists who could easily set up a TV channel to amuse even the most disenchanted and skeptical of intellectuals. It would broadcast in black-and-white, full of technical difficulties, with the two of them at the helm, having the most fun of all. What follows are a few excerpts from an interview with the pair.

Most of the photos show only interiors? Why?
When we arrived we were told that we could only photograph inside. Apparently the building’s architect has licensing rights for photographs of the building. He has the right to approve all photos. One photographer was not discouraged by this fact. He photographed the building’s exterior, but from such a distance and in such a composition that it failed to occupy even half of the space in the picture.

That’s strange. It’s not possible to set such limitations, is it?
Hard to say. The building is too ugly and too big. Plus it can be seen from all over. Perhaps the architect doesn’t want people to find that out. Thus he only allows pictures to be taken from certain, acceptable angles. Otherwise, the building definitely suits that which it is meant to represent.

There are no people in your pictures. This happens often in your work. But pictures by the other artists also lack people. And in the photos where there are people, they all seem arranged somehow.
Because the parliament is almost always moving, it is often empty. The deputies get up and leave, their assistants pack their bags and load them into trucks to be carted off to Strasbourg or Luxemburg. We were all there at a time when no one was home aside from the maintenance staff and a few employees. In fact there was really nothing at all to photograph. There’s almost nothing inside, and what is there looks like elements from any other administrative building—just bigger. Some photographers did actually arrange people. But the movement of people there is excessively civil, gray. This is also impacted by the extremely mundane setting of Brussels. One photographer sort of exaggerated his work and put people in various tragi-comic positions.

Isn’t it just a fictitious institution then? Just a big facade?
They’re always working on the building: fixing or re-doing something. Technicians are laying cables, they’re opening soffits and drilling into the walls and ceilings. The place is filled with long hallways and conference rooms of all sizes. Numerous offices, dark ones and lit ones. Spaces with tons of unused technical equipment. An abandoned TV studio, poised and ready for a broadcast. We never saw it up and running. There is so much equipment that never gets used. And the people work to keep it all on “stand-by,” visually at least. We’re not sure if it actually functions.

So ultimately you decided to photograph art.
That was the most abandoned stuff that we found. As we wandered around the building and into its’ various corners we began to discover artwork in the least likely of places. There was a strange variety of styles and forms from engaged, pro-European statues and reliefs to horrid samples of the international informal style. We figured out that art is what binds Europe together…bad art. Bad art is the same everywhere. Perhaps this is why it’s represented in the Parliament. So we decided to photograph it.

So how did the gallery operators and Institute like the results of your work?
We think that they didn’t like it much. It took them a long time and much effort to assess our photos. They didn’t invite us to the exhibit. But they did send us the catalogue.

The catalogue was surprisingly the biggest contribution to the exhibit; mainly because it contains a wonderful essay by an editor from Germany’s Tagesspiegel, Robert Birnbaum. He used it, among other things, to develop his own universal parliamentary theory:

“Democracy in practice is the most highly abstract and incomprehensible type of government. Whoever does not believe this should take a test. First, envision some type of castle and imagine how, in his day, King Ottokar der Heizbare ruled there. It’s not that difficult, is it? A king, a couple of advisors, perhaps some éminence grise in the background – the personnel and decision-making structures in a monarchy are transparent. Afterwards he accompanies a normal group of visitors to see the Reichstag in Berlin, the Sejm in Warsaw, the Cortes Generales in Madrid, etc. Prior to the tours, the visitors' faces were lit with looks of happy expectation – afterward expressions of mild confusion.

Most definitely they saw the assembly room with the speaker’s podium up front. But to find an answer to the question why, for example, the Berlin Reichstag in time of debate is almost completely empty, is in itself complicated. It relates to the number of weeks in plenary and the legislative documents, to the difference between a debate and a working parliament, to the residential care of the deputies, only to name a few of the reasons. All by itself this seemingly simple question leads deep into the institutional underbrush of the Parliament that only political enthusiasts or hobbyists care to follow. All others continue to be satisfied privately with the suspicion that the explanations are invented, and the deputies are lazy.”

However in the end even the journalist gets frightened by his criticisms and in his final words decides to give the European Parliament a chance, both as an artifact and a thing of curiosity. I began my correspondence with the project organizers by asking how much they thought the artists suffered working on such a silly project. I was answered with a yell: “But who can appreciate our suffering?” There, there. It’s not without good reason that we say “Don’t take your lord out onto the ice, Vasek. Your lord will fall and you will break your nose.” Goethe Institute please bear in mind this oft-repeated fact: no one knows anything about the European Parliament. They wanted to show in artistic photos the work of the “only directly-elected EU body.” But the question remains whether the Germans wanted to ingratiate or take revenge on the Parliament (an empty mass). Artists can stand on their head trying to extract some meaning from the Parliament. Institutions are not responsible for their own failure. We can only hope that the conspiracy was only the project of the Goethe Institute and that the level of opportunism on the part of the project organizers was minimal. The results can be presented as an example of an office joke.

07.02.2008 18:00


Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Le Dernier Cri  a černý penis v Marseille Le Dernier Cri a černý penis v Marseille
To člověk neustále poslouchá, že by s ním chtěl někdo něco společně udělat, uspořádat, zorganizovat ale, že… sakra, co vlastně... nám se to, co děláte, tak líbí, ale u nás by to mohlo někoho naštvat. Je sice pravda, že občas z nějaké té instituce nebo institutu někoho vyhodí, protože uspořádal něco s Divusem, ale když oni byli vlastně hrozně sebedestruktivní… Vlastně potřebovali trpět a jen si…
Činy, přečiny a myšlenky Perského krále Medimona Činy, přečiny a myšlenky Perského krále Medimona
V oblasti kultury již není nic, co by nebylo použito, vyždímáno, obráceno naruby a v prach. Klasickou kulturu dnes dělá „nižší vrstva“. Ve výtvarném umění jsou někdy umělci pro odlišení nazýváni výtvarníky. Ostatní umělci musí hledat v jiných vodách a bažinách, aby předvedli něco nového, jiného, ne-li dokonce ohromujícího. Musí být přízemní, všední, političtí, manažerští, krutí, hnusní nebo mimo…
Zkažený / Rozhovor s Jimem Hollandsem Zkažený / Rozhovor s Jimem Hollandsem
„Musíš člověku třikrát potřást rukou a přitom mu upřeně hledět do očí. To je způsob, jak si s jistotou zapamatovat jméno. Takhle jsem si postupně pamatoval jménem pět tisíc lidí, kteří kdy přišli do Horse Hospital radil mi naposledy Jim Hollands, autor experimentálních filmů, hudebník a kurátor. Dětství prožil v těžké sociální situaci a často žil na ulici. Živil se také jako dětský prostitut a…
Terminátor vs Avatar: Poznámky k akceleracionismu Terminátor vs Avatar: Poznámky k akceleracionismu
Proč političtí intelektuálové, proč máte sklon k proletariátu? V soucitu k čemu? Chápu, že by vás proletář nenáviděl, vy nenávist neznáte, protože jste buržoa, privilegovaný, uhlazený druh, ale taky proto, že si netroufáte tvrdit, že jedinou podstatnou věcí, co jde říci, je, že si člověk může užít polykání sraček kapitálu, jeho materiálu, jeho kovových mříží, jeho polystyrenu, jeho knih, jeho…
27.07.2014 19:39
Kam dál?
jinde - archeologie
S.d.Ch, solitéři a kultura okraje  (generace narozená kolem roku 1970)
S.d.Ch, solitéři a kultura okraje (generace narozená kolem roku 1970)
Josef Jindrák
Kdo je S.d.Ch? Osoba mnoha zájmů, aktivní v několika oblastech. V literatuře, divadle, hudbě, svými komiksy a kolážemi i ve výtvarném umění. Především je to básník a dramatik. Svou povahou a rozhodnutím solitér. Jeho tvorba se neprotíná s aktuálními trendy. Vždy staví do popředí osobní výpověď, která však může mít i velmi složitou vnitřní strukturu. Je příjemné, že je to normální člověk a…
Číst více...
jinde - poezie
THC Review a zavržená minulost
THC Review a zavržená minulost
Ivan Mečl
My jsme pátá světová strana! Pítr Dragota a Viki Shock, Fragmenty geniality, květen a červen 1997 Viki vlastně přišel, aby mi ukázal kresby a koláže. Jen jako doplněk mi dal k nahlédnutí samizdatové THC Review z konce devadesátých let. Když mne zaujalo, vyděsil se a řekl, že tahle tvorba je uzavřenou kapitolou, ke které se nechce vracet. Kresby z barů, občerstvoven a hospod jsme se ihned…
Číst více...
To hen kai pán / (Laureát ceny Jindřicha Chalupeckého 1998 Jiří Černický)
To hen kai pán / (Laureát ceny Jindřicha Chalupeckého 1998 Jiří Černický)
„Mluví-li se v našich dobách o umění, obvykle se mluví o jeho umístění v subjektivitě nebo objektivitě, o tom, jak vyjadřuje život, anebo o tom, jak životu pomáhá. Pomíjí se při tom, že jde o ten zvláštní druh konání v subjektivitě a ten zvláštní druh konání v objektivitě, jež je právě uměním a ničím jiným. Snad se to pokládá za příliš samozřejmé, snad za málo významné. Ale to je právě to…
Číst více...
birthing pains
Kdo se bojí mateřství?
Kdo se bojí mateřství?
Zuzana Štefková
Zmnožení definic „matky“ je zároveň místem zesíleného útlaku a potenciálního osvobození.1 Carol Stabile Psal se rok 2003 a v houštinách lesa Lapák na Kladně postávala u cesty žena v pokročilém stádiu těhotenství. V rámci výstavy Umělci v lese mohli kolemjdoucí zahlédnout záblesk jejího klenutého břicha, které v exhibicionistickém gestu odhalovala speciálně pro ně. Právě tahle performance Lenky…
Číst více...
Knihy, multimédia a umělecká díla, která by Vás mohla zajímat Vstoupit do eshopu
Text: Jan Čep| Grafická úprava: Lenka Jasanská| Velikost: 26 x 30 x 1 cm| 80 stran speciálně tištěných fotografií v širé vazbě...
Více informací...
26 EUR
Podvečerní snímek na Krušné hory a Hnědouhelný důl Bílina, 2013, 225 x 150 cm, print on vinyl
Více informací...
580 EUR
Poslední hlubinný hnědouhelný důl v Čechách Centrum, 2016, 225 x 150 cm, print on vinyl
Více informací...
580 EUR
Obsah, , Úvodem, Mně se tady líbí, Nevětrej a mlč!, Libkovický tajenství, Stačila dobrá vůle, Konec nadějí, Doslov Erazima...
Více informací...
23 EUR


Divus a jeho služby

Studio Divus navrhuje a vyvíjí již od roku 1991 ojedinělé návrhy projektů, prezentací nebo celých prezentačních cyklu všech druhů vizuálních materiálů. Realizujeme pro naše klienty kompletní řešení i jednotlivé kroky. Pro práci využíváme spojení nejmodernějších s klasickými technologiemi, což umožňuje širokou škálu řešení. Výsledkem naší práce jsou nejen produkční, tiskové a digitální projekty, od propagačního materiálu, plakátu, katalogu, knihy, přes návrhy a realizace plošné i prostorové prezentace v interiéru nebo exteriéru po digitální zpracování obrazu nebo publikování na internetu, ale realizujeme i digitální filmové projekty, včetně střihu, ozvučení, animace. Tyto technologie používáme i pro tvorbu webových stránek a interaktivních aplikací. Naší předností je ...


Citát dne. Vydavatel neručí za jakékoliv psychické i fyzické stavy, jenž mohou vzniknout po přečtení citátu.

Osvícení přichází vždycky pozdě.

Arch 8, Resolution Way, Deptford
London SE8 4NT, Velká Británie


Otevřeno od středy do soboty mezi 12:00 a 18:00


Kancelář: +44 (0) 20 8692 5157


Ivan Mečl
ivan@divus.org.uk, +44 (0) 7526 902 082


shop@divus.org.uk, +44 (0) 20 8692 5157

Areál bývalé papírny, Nádražní 101
252 46 Vrané nad Vltavou, Česká republika
ivan@divus.cz, +420 602 269 888

Otevřeno od středy do neděle od 11:00 do 18:00.
Od 15.12
do 15.1. pouze na telefonickou objednávku.


Potsdamer Str. 161, 10783 Berlin, Germany

berlin@divus.cz, +49 (0) 1512 9088 150
Otevřeno od středy do soboty od 14:00 do 19:00



Divus 23.05.-17.06.2017 STU MEAD & MIKE DIANA IN PARIS