Časopis Umělec 1999/3 >> Směřujeme k bílé krychli? / (Téma galerií moderního umění) Přehled všech čísel
Časopis Umělec
Ročník 1999, 3
2,50 EUR
3 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Směřujeme k bílé krychli? / (Téma galerií moderního umění)

Časopis Umělec 1999/3

01.03.1999

diskuse | en cs

Jiří Ševčík: Na téma moderního umění se diskutuje dlouhou dobu. Myslím si, že naše situace je ve srovnání s tím, co se odehrálo ve světě, nesoučasná, nesynchronní. Na západě se v poslední době často hovořilo o tom, co bývá nazýváno „muzeum v troskách“, „konec muzea“. Tato situace se vyvinula v roce 1976, kdy se prvně objevil posměšný a kritický pojem „bílá krychle muzea“, která slouží pouze exkluzivnímu umění vybranému podle určité estetiky a které je všude ve všech muzeích stejné. Bylo pro nás na začátku 90. let nepochopitelné, že by muzeum mělo být v troskách, když u nás nebylo muzeum už dlouhou dobu vůbec v provozu. To je největší nesynchronnost, která se objevila. Účastnil jsem se konferencí na toto téma, kde jsem musel vyjádřit překvapení a vyslovit požadavek normalizování muzejního provozu v oblastech, kde ještě nikdo nemohl muzeum za bílou krychli považovat, a kde nebylo třeba provádět přílišnou kritiku oficiálních institucí.
Druhá fáze, která proběhla později a probíhá dodnes, přišla poté, co se Západ začal oživovat a hledat nové intenzity. Ty hledal nejprve u nás, po pádu východního bloku v roce 1989. Tehdy jsme o tom psali s pobavením, že jsme objevováni jako příslušníci jiné civilizace, která vznikla uvnitř západní civilizace, tak jako kdysi Američané objevovali po válce jinou civilizaci Třetí říše, která kupodivu vznikla uvnitř normálního západního světa. Myslím si, a to není ironie, že Západ se snažil oživit svůj umělecký potenciál novou šťávou této nově objevené divoké, východní civilizace. Je pozoruhodné, že hodně umělců z Jižní Ameriky mělo podobný pocit, a zdůvodňovalo svou účast na kasselské dokumentě, tím, že se hledá nová krev, nové maso. Nové intenzity se hledali nejprve na Východě, poté v menšinových oblastech, které se dříve vykládaly jako etnografické zajímavosti, ve Třetím světě, v koloniálních zemích. Myslím si, že tato fáze přinesla otázku alternativních muzeí, která jsou alternativou k oněm „bílým krychlím“. Domnívám se, že zájem o Jižní Ameriku, Afriku a Asii o tom dostatečně svědčí. Myslím si, že Praha a Veletržní palác má šanci být pouze alternativním muzeem, v tom smyslu, že není ani ekonomickým, ani duchovním potencionálem schopna vytvářet program, který by šel ruku v ruce s muzei na Západě. Což znamená dobrou šanci pro vytvoření alternativnějšího programu, pro setkání centrální estetiky s estetikou okrajovou.
Marie Klimešová: Já se domnívám, že muzeum jako „bílá krychle“ existuje i v našich podmínkách. Když se projdeme po krajských galeriích v republice, tak všude najdeme trochu Boštíka, trochu Špály, trochu Muziky, což signalizuje, že touto cestou se nedá jít. My také ani touto cestou jít nechceme. Ve Veletržním paláci máme docela jiné plány: chtěli bychom porušit uzavřenost českého umění a vystavit je konfrontaci, která je proseje a ukáže, co z něj je schopné konfrontace a co v něm existuje jen na základě nějakých mýtů a představ, které nebyly nikdy korigovány.
Druhá věc je, že bychom rádi otevřeli muzeum velkým projektům a spolupráci s jinými institucemi, protože nám jde o narušování tradičních programových nabídek muzeí a galerií tohoto typu. Na druhé straně v naší republice ještě nikdy nebyla zcela splněna očekávání, které měla Sbírka moderního umění splňovat. Ve světě jsou všechny velké sbírky uloženy v depozitářích, používají se na velké výstavy, které mapují určitou problematiku, a prostor je věnován současnému umění, protože je živé a dynamické. Myslím, že taková cesta pro nás v tuto chvíli není možná, protože veřejnost na to zatím není připravena. Je tedy nejspíše nutné volit nějaký program, který by vyvažoval obě cesty a který by mohl prostředkovat posun citlivosti širší veřejnosti vůči současnému umění.
Tomáš Pospiszyl: Já mám jenom dvě poznámky. Termín „bílá krychle“, podle mého názoru, vůbec nemusí být pejorativní. Pejorativní nádech se do tohoto termínu dostává až s vyčerpáním možností, které v sobě muzeum moderního umění má. Chtěl bych se zeptat, zda naopak od té bílé krychle není třeba začít. Nejsem si tak docela jist, zda o takovém typu muzea můžeme mluvit ve zmíněných okresních podmínkách. Vystavovat současné umění v historické architektuře je problém sám o sobě. Hovořilo se zde o Veletržním paláci jako o možném alternativním muzeu - bylo by jistě zajímavé si říci, vůči čemu by se ta alternativnost vymezovala, zda by to byla alternativnost na poli mezinárodním, tzn. alternativa vůči umění na Západě, či vůči českému umění jako celku. Určitě by nás také zajímalo, co si o Veletržním paláci myslí umělci.
Jiří Černický: Představte si, že jste mladý umělec a někdo vám nabídne, abyste si udělal výstavu třeba ve Veletržním paláci. A teď přemýšlíte: Jsem úplný blbec, abych lezl do takové galerie, kam lidé chodí už s určitou představou? Je obtížné do takového prostoru vstoupit. Mladí umělci mají pocit, že by měli z těchto galerií vystoupit a udělat radši něco na ulici nebo v nějakém anonymním baráku. Nejsem proti „bílým kostkám“ tohoto typu muzeí, ale myslím si, že je možné je nějak rozbít, že je možné sem vstoupit jiným způsobem, než se to dělá.
Věra Jirousová: Česká kultura si v historických podmínkách 20. století nedokázala uhájit kontinuitu. Nemůžeme tedy očekávat, že kultura a její instituce jako moderní sbírka národní galerie, budou mít v posledním desetiletí tohoto století rázem silnou pozici ve společnosti. Tuto pozici je třeba nejprve vybojovat a potom neustále obhajovat. K tomu však v každé normální společnosti existují takové nástroje jako je kulturní politika státu. U nás víme, že je nedostatečná, ne-li nulová. Podporu kulturním institucím má poskytovat ministerstvo kultury. O této podpoře víme své, protože ministerský odbor muzeí a galerií drží stabilní politiku po celá 90. léta. Během té stabilní politiky se, podle mého mínění, žádné problémy, které se týkaly Veletržního paláce neřešily, pouze je pan ministr Stropnický spláchnul. Je známo, že význam každé kulturní instituce je založen na kontinuitě jejího poslání a činnosti. Moderní sbírka přitom usiluje od poloviny 90. let o profesní podmínky, které by umožnily prezentovat umělecká díla přiměřeně evropskému kulturnímu kontextu. To je věta, kterou si můžeme neustále opakovat a od té se odvíjí vše ostatní. Protože dokud se nepodaří pro tuto práci získat profesní podmínky a pokud nebudeme mít podporu generálního ředitelství této instituce, tak je poslání muzea spíše sen, než věc, kterou bychom mohli realizovat.
Určitě se dnes všichni shodneme na tom, že poslání Národní galerie a moderní sbírky je jiné než v 50. letech, kdy se o nové instalaci Kramářovy francouzské sbírky rozhodovalo na ÚV KSČ. Podle svědectví historika umění Jaromíra Šípa byla po únoru 48 francouzská sbírka složena na haldě v Císařských konírnách Pražského Hradu, a do Šternberského paláce se přestěhovala až v noci před návštěvou Aragona a Luisy Trioletové, kteří se z Moskvy do Paříže vraceli přes Prahu. Chci říci, že v letech 1948 až 1989 se s výjimkou několika roků na konci 60. let v celé Národní galerii upevňovaly konzervativní tradice. O současné situaci Sbírky moderního a současného umění vypovídá, že z jejího vedení byli odvoláni oba ředitelé, kteří usilovali o autonomii. Nejdříve Jiří Ševčík, který integroval české umění 80. let, a jehož profesní kvality odpovídají jeho renomé v evropském kontextu. Neobstál tu ani Jaroslav Anděl, který prezentoval moderní umění střední a východní Evropy v profesních podmínkách evropských a amerických muzeí.
Za těchto okolností, kdy se čas od času na veřejnost vynoří spor mezi centralismem a autonomií sbírek, mi připadá signifikantní, co odpovídá Ladislav Kesner jr., bývalý náměstek ředitele Národní galerie, v rozhovoru pro Právo. Je to článek z 3.2. 1999: Na otázku, jaký je jeho názor na dilema mezi centralizací a autonomií jednotlivých sbírek směle odpovídá: „To je z velké části umělý problém.“ Neudivuje mě, že mladý člověk, který se v 80. letech nezabýval současným uměním a nepokoušel se ho obhajovat na veřejnosti, nevidí odpovědnost bez možnosti samostatně rozhodovat jako problém. Zároveň totiž říká, a považuje to nejspíš za hotovou věc, že model, kdy generální ředitel, řídí autoritativním způsobem jednotlivé sbírky, se už zřejmě přežil. Kdy se to stalo, že o tom nevíme?
Jiří David: V tuto chvíli si říkám, komu je vlastně určeno toto setkání, ke komu vlastně hovoří. Byl bych rád, kdyby tu seděli lidé, kteří by byli schopni přenést dál myšlenky, jež zde zazněly. Nesedí tu nikdo, kdo má právo rozhodovací, nikdo, kdo má ekonomické možnosti tyto věci měnit, čili jde v podstatě o akademickou diskusi, která sice může být zajímavá, ale míjí se účinkem. K tomu, co tu již zaznělo: umělec má v současné době dvě možnosti, buďto galerii opustí, pak se nebude zabývat problémem, zda vystavovat v galerii nebo muzeu, anebo se bude pokoušet tato místa diverzně napadat zevnitř. Je možné vstupovat do galerie s vědomím, že stávající situace se nedá změnit, tzn. že se smíříte se situací a děláte svou nejvlastnější práci, jaké jste schopen. Potom se nabízí možnost, že jste uvnitř a chcete diverzně narušovat systém, o kterém víte, že existuje ze setrvačnosti a že se s ním nedokážete smířit.
Jiří Ševčík: Jiří Černický tu mluvil o své touze převrátit muzeum naruby - myslím si, že to jistě není jen jeho pocit. Celá řada umělců uvažuje podobným způsobem. Nabízí se otázka, zda je tento pocit spjat obecně s existencí moderního muzea jako takového, nebo zda se v našich podmínkách objevuje teprve v poslední době?
Jiří Černický: Bílou krychli mohu podvracet až tehdy, když se stane oficiálním prostorem, který je příliš poznamenán establishmentem. Zde nebyl čas ani na to udělat onu bílou krychli. Na druhou stranu si myslím, že mladí umělci by se neměli hnát do prostorů velkých muzeí. Ti mají pracovat někde docela jinde, než se snažit podvracet Veletržní palác. Když jsem mluvil o alternativě, nemyslel jsem tím jen alternativu undergroundu. Mladí umělci by si ale měli podržet pozici undergroundu.
Věra Jirousová: Jenže si dovedu představit pozici mladého umělce, který není ve společnosti v podstatě vůbec vidět. Loni v prosinci uspořádalo několik mladých umělců, spolu s Vaškem Stratilem a zkušenými performery z Ostravy asi pětidenní akci v okolí obchodního domu Kotvy a klubu Roxy, která ironizovala vánoční nákupy konzumní společnosti. Média se o té akci nezmínila, po dvou měsících se objevil jediný článek. Myslím si, že mladí umělci jsou ochotni vstoupit do nějaké instituce už proto, aby jejich práce byla vidět.
Jiří Černický: Člověk, který má možnost dostat se za hranice a bavit se tam s někým o výtvarném umění, zjišťuje, že se ocitl v jakémsi skleníku, kde nikdo na příchozího nereaguje. Byl jsem nedávno v Berlíně. Berlín normálně komunikuje, je to dnes křižovatka informací, ale chybí zde jakákoli zpětná vazba. Myslím si, že bychom mohli udělat v Berlíně velmi slušnou výstavu, jistě ne takového rozsahu, jaký měla švýcarská nebo třeba anglická výstava, ale byla by schopna jim konkurovat. Seznámil jsem se tam s jedním umělcem, který žil v Západním Berlíně ještě před revolucí, a ten mi řekl: umělec potřebuje to, čemu se říká mediální práh, díky němuž je schopen umění prodat. A v České republice, zdá se, není člověk, který by byl schopen české umění prodat.
Marie Klimešová: Nejsem si jista, zda je to vůbec možné, prodat české umění do zahraničí. Myslím si, že jedinou možnou cestou, je snažit se prosadit vynikají české umělce v mezinárodním kontextu. V tomto procesu má kdekoli ve světě muzeum nezastupitelnou roli.
Jiří Ševčík: Instituce jako Veletržní palác toho samozřejmě schopna není. Myslím si, že muzeum by mělo fungovat tak, aby v určitých okamžicích potvrdilo umění, které vzniká v tomto místě, a zároveň by mělo vytvořit prostor pro to, aby se tu objevovaly zajímavé věci. Mělo by zajišťovat reciprocitu. Není možné aby se české umění prezentovalo v zahraničí jako celek. Myslím si, že to, co chybí Národní galerii je jasná pevná koncepce. Není schopna nabídnout z Česka to, na co by jezdili lidi zvenku. Ve Vídni se teď připravuje sbírka východního a středoevropského umění, sbírka, která nikde jinde není. U nás chybí zásadní, živý nápad, jenž by se dal západní Evropě a Americe nabídnout . Takový nápad, který překračuje hranice jednoho státu.
Tomáš Pospiszyl: Proč se stále mluví o tom, jak umění prodat? Důležité je, aby tu byla nějaká diskuse uvnitř umění, ale nic takového tu není. Mluví se o prodávání a nikoli o tom, co a jak v jakých souvislostech dělat.
Zpracovala Andrea Nečasová






Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Nick Land — experiment s nehumanismem Nick Land — experiment s nehumanismem
Nick Land byl britský filozof, který už není, aniž by byl mrtev. Jeho takřka neurotický zápal pro šťourání se v jizvách skutečnosti svedl nemálo nadějných akademiků na obskurní cesty tvorby, která obtěžuje svou původností. Texty, které po něm zůstaly, dosud spolehlivě znechucují, nudí a pudí k vykastrování jejich zařazením do „pouhé“ literatury.
Magda Tóthová Magda Tóthová
Práce Magdy Tóthové zpracovávají moderní utopie, sociální projekty a jejich ztroskotání s pomocí výpůjček z pohádek, bájí a science fiction. Probírají osobní i společenské otázky nebo témata soukromého a politického rázu. Personifikace je dominantním stylovým prostředkem všudypřítomné společenské kritiky a hlavní metodou užívání normotvorných prvků. Například v práci „The Decision” („Rozhodnutí“)…
MIKROB MIKROB
"Sto třicet kilo tuku, svalů, mozku a čisté síly na současné srbské umělecké scéně soustředěných do 175 cm vysokého, 44 let starého těla. Jeho majitel je známý pod množstvím jmen, včetně pojmenování Bambus, Mexikán, Ženich, Sráč, ale nejčastěji je známý jako hrdina všech ztroskotanců, bojovník za práva bezdomovců, lidový umělec, bavič maloměšťáků, domácí anarchista, sběratel desek, milovník…
Činy, přečiny a myšlenky Perského krále Medimona Činy, přečiny a myšlenky Perského krále Medimona
V oblasti kultury již není nic, co by nebylo použito, vyždímáno, obráceno naruby a v prach. Klasickou kulturu dnes dělá „nižší vrstva“. Ve výtvarném umění jsou někdy umělci pro odlišení nazýváni výtvarníky. Ostatní umělci musí hledat v jiných vodách a bažinách, aby předvedli něco nového, jiného, ne-li dokonce ohromujícího. Musí být přízemní, všední, političtí, manažerští, krutí, hnusní nebo mimo…
04.02.2020 10:17
Kam dál?
jinde - archeologie
S.d.Ch, solitéři a kultura okraje  (generace narozená kolem roku 1970)
S.d.Ch, solitéři a kultura okraje (generace narozená kolem roku 1970)
Josef Jindrák
Kdo je S.d.Ch? Osoba mnoha zájmů, aktivní v několika oblastech. V literatuře, divadle, hudbě, svými komiksy a kolážemi i ve výtvarném umění. Především je to básník a dramatik. Svou povahou a rozhodnutím solitér. Jeho tvorba se neprotíná s aktuálními trendy. Vždy staví do popředí osobní výpověď, která však může mít i velmi složitou vnitřní strukturu. Je příjemné, že je to normální člověk a…
Číst více...
jinde - poezie
THC Review a zavržená minulost
THC Review a zavržená minulost
Ivan Mečl
My jsme pátá světová strana! Pítr Dragota a Viki Shock, Fragmenty geniality, květen a červen 1997 Viki vlastně přišel, aby mi ukázal kresby a koláže. Jen jako doplněk mi dal k nahlédnutí samizdatové THC Review z konce devadesátých let. Když mne zaujalo, vyděsil se a řekl, že tahle tvorba je uzavřenou kapitolou, ke které se nechce vracet. Kresby z barů, občerstvoven a hospod jsme se ihned…
Číst více...
cena
To hen kai pán / (Laureát ceny Jindřicha Chalupeckého 1998 Jiří Černický)
To hen kai pán / (Laureát ceny Jindřicha Chalupeckého 1998 Jiří Černický)
„Mluví-li se v našich dobách o umění, obvykle se mluví o jeho umístění v subjektivitě nebo objektivitě, o tom, jak vyjadřuje život, anebo o tom, jak životu pomáhá. Pomíjí se při tom, že jde o ten zvláštní druh konání v subjektivitě a ten zvláštní druh konání v objektivitě, jež je právě uměním a ničím jiným. Snad se to pokládá za příliš samozřejmé, snad za málo významné. Ale to je právě to…
Číst více...
birthing pains
Kdo se bojí mateřství?
Kdo se bojí mateřství?
Zuzana Štefková
Zmnožení definic „matky“ je zároveň místem zesíleného útlaku a potenciálního osvobození.1 Carol Stabile Psal se rok 2003 a v houštinách lesa Lapák na Kladně postávala u cesty žena v pokročilém stádiu těhotenství. V rámci výstavy Umělci v lese mohli kolemjdoucí zahlédnout záblesk jejího klenutého břicha, které v exhibicionistickém gestu odhalovala speciálně pro ně. Právě tahle performance Lenky…
Číst více...
Knihy, multimédia a umělecká díla, která by Vás mohla zajímat Vstoupit do eshopu
Again and again, art is being redefined. Artists, philosophers, critics – everyone has their own definition. Instead of...
Více informací...
4 EUR
5 USD
From series of rare photographs never released before year 2012. Signed and numbered Edition. Photography on 1cm high white...
Více informací...
220 EUR
267 USD
2001, 17.8 x 22.9 cm, Painting on Canvas
Více informací...
555,60 EUR
674 USD
Pink Girl, 1990 acrylic painting on canvas, 122 x 122, on frame
Více informací...
3 200 EUR
3 879 USD

Studio

Divus a jeho služby

Studio Divus navrhuje a vyvíjí již od roku 1991 ojedinělé návrhy projektů, prezentací nebo celých prezentačních cyklu všech druhů vizuálních materiálů. Realizujeme pro naše klienty kompletní řešení i jednotlivé kroky. Pro práci využíváme spojení nejmodernějších s klasickými technologiemi, což umožňuje širokou škálu řešení. Výsledkem naší práce jsou nejen produkční, tiskové a digitální projekty, od propagačního materiálu, plakátu, katalogu, knihy, přes návrhy a realizace plošné i prostorové prezentace v interiéru nebo exteriéru po digitální zpracování obrazu nebo publikování na internetu, ale realizujeme i digitální filmové projekty, včetně střihu, ozvučení, animace. Tyto technologie používáme i pro tvorbu webových stránek a interaktivních aplikací. Naší předností je ...

 

Citát dne. Vydavatel neručí za jakékoliv psychické i fyzické stavy, jenž mohou vzniknout po přečtení citátu.

Osvícení přichází vždycky pozdě.
KONTAKTY A INFORMACE PRO NÁVŠTĚVNÍKY Celé kontakty redakce

DIVUS LONDON

 

SKLAD
Arch 8, Resolution Way, Deptford

London SE8 4NT, Spojené Království
Otevřeno na objednávku.

 

KANCELÁŘ
7 West Street, Hastings
East Sussex, TN34 3AN
, Spojené Království
Open on appointment
 

Ivan Mečl
ivan@divus.org.uk, +44 (0) 7526 902 082

DIVUS
NOVA PERLA
Kyjov 37, 407 47 Krásná Lípa
Česká Republika

divus@divus.cz
420 222 264 830, +420 602 269 888

Otevřeno denně od 10:00 do 18:00
a na objednávku.

 

DIVUS BERLIN
Potsdamer Str. 161, 10783 Berlin, Germany

berlin@divus.cz, +49 (0) 1512 9088 150
Otevřeno na objednávku.

 

DIVUS VÍDEŇ 
wien@divus.cz
DIVUS MEXICO CITY
mexico@divus.cz
DIVUS BARCELONA
barcelona@divus.cz
DIVUS MOSKVA & MINSK
alena@divus.cz

NOVINY Z DIVUSU DO MAILU
Divus 23.05.-17.06.2017 STU MEAD & MIKE DIANA IN PARIS