Časopis Umělec 2004/2 >> All Tomorrow’s Art — A Party Přehled všech čísel
All Tomorrow’s Art — A Party
Časopis Umělec
Ročník 2004, 2
6,50 EUR
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

All Tomorrow’s Art — A Party

Časopis Umělec 2004/2

01.02.2004

Tony Ozuna | en cs

All Tomorrow’s Parties je román kyberpunkového spisovatele Williama Gibsona. Patří k jeho nejlepším. A také je to jedna z nejčastěji se opakujících písní, kterou kdysi dávno nahrála Nico a Velvet Underground. A nakonec je All Tomorrow’s Parties noise and fringe rockový hudební festival, který se koná dvakrát do roka, jednou v Anglii a jednou v jižní Kalifornii. Festival v Anglii bývá na jaře na neobvyklém místě, v Camber Sands v East Sussex na východním pobřeží.
Tato oblast je považována za posvátnou, protože jen kousek odtud v zapadlé pobřežní vesničce Dungeness, se nachází chalupa filmového režiséra Dereka Jarmana a jeho mystická zahrada. Festival se koná na pláži ve velkém rekreačním areálu s obrovským hřištěm pro děti, které vypadá jako z komiksu, a s „Wacky Races“ tratí pro motokáry hned vedle zářivě modré dvoupatrové budovy, kde probíhají různé koncerty a představení.
Koncept festivalu připomíná dočasné výstavy v muzeu. Pořadatel přizve kurátora, který je hudebníkem, umělcem či spisovatelem, a ten vybere sestavu kapel či účinkujících, odpovídající jeho hudebnímu stylu, nebo donese sbírku CD. Kurátor by také měl vybrat lidi, o nichž si myslí, že hudebníky ovlivnili či k nim mají nějaký vztah. Díky tomu je sestava velmi osobní, je tu hodně přátel kurátora, ale i kapel z celého světa – pro kurátora (a jeho spřízněné duše) je to v podstatě sestava snů.
Letos se festival v Anglii konal dva víkendy – poslední v březnu a první v dubnu. Kurátory programu druhé víkendové soboty byli Sonic Youth, aristokrati newyorské alternativní či avantgardní hudby a umělecké scény. Kurátory nedělní (poslední) sestavy byli ředitelé festivalu Barry Hogan a Helen Cottage z Londýna, a jejich výběr byl odrazem výběru Sonic Youth – takže až na pár výjimek šlo většinou o monotónní bzučení, noise a feedback přes hlučné rockové bubny.
Když Sonic Youth vybírali skupiny pro první ATP festival ve Spojených státech (v Los Angeles v roce 2002), jednou ze skupin, o níž šlo nejvíce fám, byla Destroy All Monster (DAM), umělecká skupina a zároveň noise band ze sedmdesátých let, který založili Mike Kelly, Jim Shaw, Cary Loren a další přátelé, když ještě studovali v Ann Arbor, v Michiganu.
Spoluzakladatel DAM, Cary Loren, řekl: „Myslím, že termín anti-rock kapelu přesně vystihuje … DAM byl jakýsi soubor komplexního umění. Hudba byla součástí našeho vyjadřování, ale stejně tak tomu bylo s malbou, koláží, filmem, divadlem, fanziny, atd. Každý z nás přinášel jedinečný pohled na věc, a tyto posedlosti se scházely v jakémsi obrovském útoku, který vypadal jako anarchie, ale ve skutečnosti to byla vyvážená koláž ušlechtilých elementů. Rané performance byly čistě oslavou noise: zkreslený feedback, kvílící zesilovače, jekot, smyčky, mlácení do bubnů, atd., ale hráli jsme také jemně a klidně… Vycházeli jsme hodně z tradičních struktur, ale jednoduše jsme je roztrhali.
Hráli jsme sami pro sebe. Naše rané publikum bylo malé – a nedělalo nic jiného, než že se snažilo nás přimět, abychom PŘESTALI hrát. Často jsme hráli „po partyzánsku“, prostě jsme se objevili na párty a řekli, že jsme pozvaná kapela – vždycky nás umlčeli a donutili odejít. Často jsme hovořili o problému s reakcí diváků – a jejich základní nenávisti vůči nám –, ale přesto jsme dál nahrávali a zaznamenávali naši práci, všemu navzdory.“
Vysoké hodnocení Mika Kellyho (a také Jima Shawa) na umělecké scéně v polovině 90. let pomohlo podivnou skupinu vskřísit více než cokoli jiného. V té době vyšly jejich podomácku nahrané, nekvalitní nahrávky ze 70. let s názvem Ecstatic Peace u labelu Thurston Moore a také uspořádali několik představení, na nichž se opět sešli staří známí, a dokonce i úspěšné turné po Japonsku. Destroy All Monster bohužel nehráli v Anglii na posledním ATP, ale jejich pionýrská, obrazoborecká estetika – vizuální umělci se zapojují do hudebních představení – vždy ovlivňovala tvář festivalu.
V sobotu večer hráli Angelblood, na velké scéně v horním patře, právě před Vincentem Gallo, hudebníkem přestrojeným za hipstera, a hvězdami Sonic Youth. Podobně jako DAM, i Angelblood je zároveň hudební kapelou a uměleckou skupinou. Jsou z New York City z Brooklynu, a patří sem Rita Ackermannová (vokály), Lizzy Bougatsosová (vokály), Brian Degraw (baskytara), Dave Nuss (bicí), Matt Heyner a Anders Nilsson (kytara). Jejich styl není noise; je to neobvyklá kombinace temnější new wave 80. let a heavy metalu 70. a 80. let s nádechem východoevropského punku, který by se perfektně hodil do Prahy či do Budapešti. Mají temný, pesimistický tón, který nenajdeme u západních kapel. Angleblood má gotickou, zasmušilou zpěvačku (Bougatsosová), která spolu s veselou swingující kolegyní (Ackermannová) vytváří perfektní vizuální dojem podtrhující temný a neobvyklý zvuk kapely.
Podle Ackermannové je „Angelblood v podstatě umělecká skupina, která dělá nejen muziku, ale organizuje i skupinové výstavy po celém světě, v galerii Annet Gelink Gallery v Amsterdamu, v Peter Kilchmann Gallery v Zürichu, a v Printed Matters, Participant Inc., a Kenny Schackter/ Rove v New Yorku. Na jejich výstavách se Angelblood podílí buď instalacemi či happeningovým představením.“ Tyto performance-instalace jsou také temné a hlučné, vyvolávají animistické duchy, aby promlouvaly na zlověstná témata jako „Anti- Pure“ („Anti-čistý”), „Violence the true Way“ („Násilí je pravá cesta“) a „The Human Face is an empty Force, a field of Death“ („Lidská tvář je prázdnou silou, polem smrti“).
Na All Tomorrow’s Parties zahráli Angelblood skvěle a lidem se vystoupení líbilo. Ackermannová ale říká, že v New Yorku hraje kapela jen zřídka, a když už hraje, reakce diváků není tak pozitivní jako na ATP. „Angelblood je velmi osamělou kapelou. Nepatříme k žádné „scéně“ či hudebním kruhům. Většinou si nás zvou umělecké instituce, které se snaží propojit umění a hudbu, ale moc dobře jim do toho nezapadáme. Jednou jsme hráli na kraji lesa na pozemku jednoho umělce, basák seděl na vrcholku stromu a já s Lizzie jsme se válely po zemi pod stromem a zpívaly. Jindy jsme hráli ve velmi prestižním tanečním klubu v New Yorku, ale po patnácti minutách nám vypnuli proud a bubeník se naštval a hodil činel z jeviště, a tak nás okamžitě vykázali na ulici… ATP je zatím naše nejlepší zkušenost, zvuk byl dobrý, nechali nás hrát…“
Rita Ackermannová je nejuznávanější umělkyní v Angelblood, a také na festivalu byla umělkyní největšího formátu, alespoň letos. Přestěhovala se do New Yorku, když dostala stipendium od Hanes Foundation ke studiu na New York Studio School. Předtím studovala na Akademii výtvarných umění v Budapešti a na Akademii užitých umění ve Vídni. Narodila se a vyrostla v Budapešti, a tak je právě ona zdrojem temné a jedinečné východoevropské příchuti kapely.
Většina nedávných vlastních děl Ackermannové odráží temné násilí číhající v názvu Angelblood. Obraz Tanec divokého lovu (Dance of the Wild Hunt) tvoří kruh skrovně oblečených žen, jež tančí kolem plamene s lahvemi na hlavách – zdá se, jako by oheň sváděl je, a ony svádí plameny. Nad nimi se z plamene noří kostlivá, démonická postava – je to nepříjemný zjev, něco jako šaman, na dalším obraze sedí mladá blondýnka s holýma nohama ve fraku a cylindru na nahém člověku, jenž má hlavu děsivého zvířete. Zvíře olizuje tvář nahého, andělsky vyhlížejícího dítěte. Ackermannové zájem o nadpřirozené a pohanské rituály je podmanivý a svůdný.
Její dřívější práce, když debutovala v galerii Andrea Rosen v New Yorku v roce 1994, byly spíše punkové – prosté a přímé, jdou rovnou k věci. Připomínají komiksy bratrů Hernandezových, jsou ale hrozivější, protože Ackermannové umění je programovější.
Jiná skupina na letošním ATP, sestávajícím povětšinou z vizuálních umělců, byla Bardo Pond. Nejjednodušší by bylo říci, že zvuk Bardo Pond je hustý. Budeme-li přesnější, musíme zmínit například Black Sabbath ve směsi s obskurním krautrockem 70.let (německý psychedelický rock), kapelami jako Amon Düül II, Faust a Can. Smíchejte tyto kapely s tripovým free jazzem, a náhodně nahranými exotickými zvuky, včetně zvonů ze Staroměstského náměstí v Praze, a můžeme se pustit do popisování celkového zvuku Bardo Pond.
Pokusíme-li se obejít bez přirovnávání k jiným kapelám, představte si zvuk elektrifikovaného kolibříka: někdy je slyšet zvuk, se zákruty a proměnami písní; jindy je zvuk horečnatě zadržován, vznášejíc se na místě. Bardo Pond vytváří tak intenzivní stěnu zvuku, až se bojíte, že vám protrhne kůži, ale ona jen bzučí a hučí všude kolem vás.
Možná budete překvapeni, protože zvuk vás nenapadne a nezaútočí, jak jste očekávali. Je to zpožděný, zpomalený výbuch, který vám umožňuje dát se svou cestou. Jejich hudba vás nevede písní. Místo toho otevírá díru do vesmíru, abyste jej mohli jít sami prozkoumat. A oni zatím neustále prozkoumávají své nástroje. Jít na představení Bardo Pond je jako vydat se na expedici, a vaše mysl bude na konci cesty stejně vyčerpaná, jako osvěžená.
Až na bubeníka Eda studovali všichni členové Bardo Pond umělecké školy a všichni mají silné vazby na mladou uměleckou komunitu ve Filadelfii, odkud kapela pochází. Bratři Mike a John Gibbonovi, dva divocí vůdci kapely, jsou malíři; Mike studoval umění v Chicagu a v Los Angeles na Uměleckém institutu Otise Parsona. John studoval na Pensylvánské Akademii výtvarných umění, kde potkal Isabel Sollenbergerovou, něžný ječák kapely.
Clint Takeda, basista, je neuznávanějším členem kapely. Jeho kresby najdeme na většině přebalů nahrávek, a stejně jako jejich hudba je i jeho umění těžko zařaditelné.
Clint Takeda (1962) je japonsko-amerického původu, a vyrůstal v Japonsku i ve Spojených státech (nejprve v Michiganu, pak v Kalifornii). Fascinuje jej japonská kultura komiksů, otaku, superhrdinů (pisatelů manter), postavičky jako Astro Boy (Osamu Tezuka) a nukleární mutanti, hybridní monstra ze sci-fi filmů jako Ultraman Bira, Mothra a Monster X, kombinované s japonskými noise kapelami jako Acid Mothers a High Rise a ilustrátory jejich přebalů jako Imiri Sakabashira – to vše je v jeho dílech patrné. To vše vede k neskutečným sochám, humanoidům s pokřivenými mozky a animalistickým postavičkám – mohou to být děti s nadměrně velkými hlavami, kachny bez obličejů či slon s mimozemským strašidlem na zádech. Tvrdí, že jsou to výtvory jeho halucinací, a také žijí v různých stavech transu, izolovaní v místech daleko od reality.
Takeda vysvětluje, že postavy jeho soch, maleb a kreseb pocházejí jednou ze vzdálených míst, jindy ze sousedství; v obou případech dorazili pěkně zpackaní, poškození cestou. Často z nich zůstanou jen fragmenty jejich bytostí; někteří například mají křídla, ta jsou ale vždy potrhaná. Některé postavy mají jména, jako třeba „Skullbunny“, „Bluey“ či „Other Duck“ (Jiná kachna), jiné nemají jména vůbec. Některé vydávají zvuky, jako „Spore,“ „Black Oracle“ (Černá věštkyně) a „Tweeter“ (Reproduktor).
Jeho práce se zvukem z nedávné minulosti se úzce pojí s královstvím kapely, a jsou spíše instalacemi. Například „Spore“ (Výtrus), přes dva metry vysoká socha s dvanáctipalcovým reproduktorem uvnitř. Rachotí zvukem jednoho z Takedových hluboko posazených soundtracků, jejichž zvuk zaplní celou místnost, a na stěně je 40 poliček na CD, na nichž jsou originální kresby. „Black Oracle“ je monstrum s reproduktorem na místě srdce. Z něj zněl rokovější soundtrack Takedových kytarových sól, s občasnými rytmy bubnů, které poskytla jeho žena Shannon Bowser. „Tweeter“ má malý reproduktor v místě, kde bychom očekávali ústa. Je součástí sestavy s velkou houbou, která visí před ním a hraje stejný soundtrack o vyšší frekvenci.
Takeda studoval sochařství na UC Santa Barbara spolu s umělkyní instalací Ann Hamiltonovou a promoval na Rutgers University v New Jersey. Jeho kontakty s Filadelfií (a tedy s Bardo Pond) začaly už za studií v New Jersey. Filadelfie také inspirovala jeho tvorbu. „Toto město považoval David Lynch za nejdůležitější pro své umění. Tady Lynch studoval. Tady natočil Babičku a odtud pochází Mazací hlava, i když byla vyrobena v L.A. Tady, ve Philadelphia Art Museum spočívá poslední umělecké dílo Marcela Duchampa, „Etant donnes…“ „Le Gaz D’éclairage…“. Toto je město, kde se v roce 1968 usadil Sun Ra, aby pokračoval v tvorbě hudby, která léčí. Ať odpočívá v pokoji.“
Takeda a ostatní členové kapely získávají inspiraci také od svých přátel z umělecké komunity. Říká: „Umělecká scéna nás inspiruje, protože mnoho z našich přátel je aktivními umělci a my si jejich práce vážíme. Jsou to tvořiví lidé, kteří mě posouvají dál, protože právě jim chci svou práci ukázat. Reagují na mou práci, a mně na nich záleží. Pokud je moje sochy či kresby rozesmějí či zarazí, znamená to pro mě hodně. Je také mnoho mladších umělců, které neznám, ale jejichž díla ve mně vyvolávají pocit, že bych měl více ovládat či uvolnit svou mysl. Naši přátelé na umělecké scéně ovlivňují zvuk kapely, když se na nás chodí dívat, jak hrajeme živě a děláme spoustu rámusu. Díky nim chceme hrát ještě tvrději. Pak se snažím zapojit mnohem více basových sól.“
Několik dní před vystoupením na All Tomorrow’s Parties hráli Bardo Pond v Institutu pro Současné umění v Londýně. Prostředí bylo intimní a diváci ve slavnostním. Kapela zaplnila prostor svým zvukem a otřásla budovou v základech. Měla úspěch, a to je důkaz toho, jak může hudební profesionalita kapely ovládnout diváky na rockovém koncertě nebo v galerii – tím, že jim něžně rozdrtí ušní bubínky uměleckou autoritou. Angelblood pracuje v jiném plánu, v animistickém horizontu s podivným temně metalovým zvukem. A jakmile vystoupíme z tohoto království, ta nejpoetičtější, Rita Ackermannová, pustí sólovou nahrávku labelu Thurston Moore, kde zpívá smutnou maďarskou písničku pořád dokola…

Epilog:
Festival v Camber Sands na příští rok, ATP 2005, je ohlašován jako „super avante garde all-star triple weekend extravaganza“, tedy „superavantgardní trojvíkendová extravaganza mnoha hvězd“. Budou tu tři různí kurátoři – Throbbing Gristle (legenda industrial noise), Vincent Gallo (miláček všech, nezávislý herec a hudebník), a nejzajímavější budou Jake a Dinos Chapmanovi, provokativní sourozenci britského umění. Aby měli fanoušci ATP představu, co mohou očekávat od bratrů Chapmanových, tady je o nich pár poznámek z drownedinsound.com:
„Co ksakru vědí Jake a Dinos Chapmanovi o hudbě? Zřejmě to bude směs módních opičáren ve stylu Nathana Barleyho, od pípajících městských zvuků až po projekce jejich mizerného umění. Blbci.“ (timhulio)
„Mám trochu strach, co bratři Chapmanové předvedou, ale očividně připravili scénu pro nějaké nové vtípky z rádia, takže to bude fajn.“ (jellybean)
„Bratři Chapmanové zase budou mít nějaké blbosti. Ale je to ATP, tak se tam stejně vybírají jen určité typy skupin…“ (pollydoodle)
„Proč si všichni myslí, že když jsou umělci, nevědí nic o slušné hudbě? Umění a hudba se stále střetávají. Myslím, že je to dobrý nápad (být optimistcký, dokud nebude zveřejněn seznam kapel!). Mnozí výtvarní umělci fušují do hudby, například Kai Althoff, Wolfgang Tillmans – a naopak. Sem s tím, povídám!“ (marmite)
„Mmm. Naprosto souhlasím, to, že jsou to umělci, neznamená, že budou dělat hovadiny. Myslím, že budou dělat hovadiny, protože jsou to bratři Chapmanové.“ (Jesta)




Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec
Redakční okruh Umělce se rozhodl k vyhlášení deseti jmen umělců, kteří podle názoru jeho členů (Lenka Lindaurová, Vladan Šír, Ivan Mečl, Tomáš Pospiszyl a Karel Císař) mají zásadní význam pro českou výtvarnou scénu 90. let. Po dlouhé diskusi, na které jsme si ujasňóvali kritéria, jsme se dostali k určitým jménům, která z mnoha důvodů považujeme za důležitá pro situaci u nás i naši prezentaci…
Afričtí upíři ve věku globalizace Afričtí upíři ve věku globalizace
"V Kamerunu se hojně šíří fámy o zombie-dělnících, kteří se lopotí na neviditelných plantážích podivné noční ekonomiky. Podobné příběhy, plné posedlé pracovní síly, pocházejí z Jihoafrické republiky a Tanzanie. V některých z nich se nemrtví na částečný úvazek po celonoční lopotě namísto spánku budí ráno vyčerpaní."
Terminátor vs Avatar: Poznámky k akceleracionismu Terminátor vs Avatar: Poznámky k akceleracionismu
Proč političtí intelektuálové, proč máte sklon k proletariátu? V soucitu k čemu? Chápu, že by vás proletář nenáviděl, vy nenávist neznáte, protože jste buržoa, privilegovaný, uhlazený druh, ale taky proto, že si netroufáte tvrdit, že jedinou podstatnou věcí, co jde říci, je, že si člověk může užít polykání sraček kapitálu, jeho materiálu, jeho kovových mříží, jeho polystyrenu, jeho knih, jeho…
Nevydařená koprodukce Nevydařená koprodukce
Když se dobře zorientujete, zjistíte, že každý měsíc a možná každý týden máte šanci získat na svůj kulturní projekt peníze. Úspěšní žadatelé mají peněz dost, průměrní tolik, aby dali pokoj a neúspěšné drží v šachu ta šance. Naprosto přirozeně tedy vznikly agentury jen za účelem žádání a chytré přerozdělování těchto fondů a také aktivity, které by bez možnosti finanční odměny neměly dostatek…
04.02.2020 10:17
Kam dál?
jinde - archeologie
S.d.Ch, solitéři a kultura okraje  (generace narozená kolem roku 1970)
S.d.Ch, solitéři a kultura okraje (generace narozená kolem roku 1970)
Josef Jindrák
Kdo je S.d.Ch? Osoba mnoha zájmů, aktivní v několika oblastech. V literatuře, divadle, hudbě, svými komiksy a kolážemi i ve výtvarném umění. Především je to básník a dramatik. Svou povahou a rozhodnutím solitér. Jeho tvorba se neprotíná s aktuálními trendy. Vždy staví do popředí osobní výpověď, která však může mít i velmi složitou vnitřní strukturu. Je příjemné, že je to normální člověk a…
Číst více...
jinde - poezie
THC Review a zavržená minulost
THC Review a zavržená minulost
Ivan Mečl
My jsme pátá světová strana! Pítr Dragota a Viki Shock, Fragmenty geniality, květen a červen 1997 Viki vlastně přišel, aby mi ukázal kresby a koláže. Jen jako doplněk mi dal k nahlédnutí samizdatové THC Review z konce devadesátých let. Když mne zaujalo, vyděsil se a řekl, že tahle tvorba je uzavřenou kapitolou, ke které se nechce vracet. Kresby z barů, občerstvoven a hospod jsme se ihned…
Číst více...
cena
To hen kai pán / (Laureát ceny Jindřicha Chalupeckého 1998 Jiří Černický)
To hen kai pán / (Laureát ceny Jindřicha Chalupeckého 1998 Jiří Černický)
„Mluví-li se v našich dobách o umění, obvykle se mluví o jeho umístění v subjektivitě nebo objektivitě, o tom, jak vyjadřuje život, anebo o tom, jak životu pomáhá. Pomíjí se při tom, že jde o ten zvláštní druh konání v subjektivitě a ten zvláštní druh konání v objektivitě, jež je právě uměním a ničím jiným. Snad se to pokládá za příliš samozřejmé, snad za málo významné. Ale to je právě to…
Číst více...
birthing pains
Kdo se bojí mateřství?
Kdo se bojí mateřství?
Zuzana Štefková
Zmnožení definic „matky“ je zároveň místem zesíleného útlaku a potenciálního osvobození.1 Carol Stabile Psal se rok 2003 a v houštinách lesa Lapák na Kladně postávala u cesty žena v pokročilém stádiu těhotenství. V rámci výstavy Umělci v lese mohli kolemjdoucí zahlédnout záblesk jejího klenutého břicha, které v exhibicionistickém gestu odhalovala speciálně pro ně. Právě tahle performance Lenky…
Číst více...
Knihy, multimédia a umělecká díla, která by Vás mohla zajímat Vstoupit do eshopu
15 x 21 x 3 cm / 160 pages / sérigraphie 14 pass.couleur / 200 ex
Více informací...
30 EUR
Kniha kreslených příběhů francouzské umělkyně Mad Meg s liberální, bezpečnostní a ekonomistickou tématikou určenou všem nebohým...
Více informací...
11 EUR

Studio

Divus a jeho služby

Studio Divus navrhuje a vyvíjí již od roku 1991 ojedinělé návrhy projektů, prezentací nebo celých prezentačních cyklu všech druhů vizuálních materiálů. Realizujeme pro naše klienty kompletní řešení i jednotlivé kroky. Pro práci využíváme spojení nejmodernějších s klasickými technologiemi, což umožňuje širokou škálu řešení. Výsledkem naší práce jsou nejen produkční, tiskové a digitální projekty, od propagačního materiálu, plakátu, katalogu, knihy, přes návrhy a realizace plošné i prostorové prezentace v interiéru nebo exteriéru po digitální zpracování obrazu nebo publikování na internetu, ale realizujeme i digitální filmové projekty, včetně střihu, ozvučení, animace. Tyto technologie používáme i pro tvorbu webových stránek a interaktivních aplikací. Naší předností je ...

 

Citát dne. Vydavatel neručí za jakékoliv psychické i fyzické stavy, jenž mohou vzniknout po přečtení citátu.

Osvícení přichází vždycky pozdě.
KONTAKTY A INFORMACE PRO NÁVŠTĚVNÍKY Celé kontakty redakce

DIVUS LONDON

 

SKLAD
Arch 8, Resolution Way, Deptford

London SE8 4NT, Spojené Království
Otevřeno na objednávku.

 

KANCELÁŘ
7 West Street, Hastings
East Sussex, TN34 3AN
, Spojené Království
Open on appointment
 

Ivan Mečl
ivan@divus.org.uk, +44 (0) 7526 902 082

DIVUS
NOVA PERLA
Kyjov 37, 407 47 Krásná Lípa
Česká Republika

divus@divus.cz
420 222 264 830, +420 602 269 888

Otevřeno denně od 10:00 do 18:00
a na objednávku.

 

DIVUS BERLIN
Potsdamer Str. 161, 10783 Berlin, Germany

berlin@divus.cz, +49 (0) 1512 9088 150
Otevřeno na objednávku.

 

DIVUS VÍDEŇ 
wien@divus.cz
DIVUS MEXICO CITY
mexico@divus.cz
DIVUS BARCELONA
barcelona@divus.cz
DIVUS MOSKVA & MINSK
alena@divus.cz

NOVINY Z DIVUSU DO MAILU
Divus 23.05.-17.06.2017 STU MEAD & MIKE DIANA IN PARIS