Časopis Umělec 2002/1 >> Po převratu Přehled všech čísel
Po převratu
Časopis Umělec
Ročník 2002, 1
6,50 EUR
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Po převratu

Časopis Umělec 2002/1

01.01.2002

Leonor Nuridsany | scéna | en cs

Každý Čech má mobil. Je to první věc, která vás upoutá po příjezdu do Prahy. Byznysmeni i studenti, rodiče a děti, každý má svůj mobil. Nabízí se vysvětlení: za komunismu byl pořadník na zavedení telefonní linky tak dlouhý, že jste museli čekat mnoho a mnoho let, a příchod mobilních telefonů tuhle obtíž vyřešil.
Dnešní Česká republika je právě taková: prolínání pozůstatků komunismu s nejnovějšími vymoženostmi divokého kapitalismu. A odcizení mladých výtvarníků od generace jejich předchůdců. V sedmdesátých a osmdesátých letech byli umělci nuceni vystavovat v undergroundových prostorách, nebo — v nouzi nejvyšší — dokonce ve volné přírodě. V té době musela “kultura” sloužit jediné platné ideologii. Dnešní výtvarníci by odmítli vystavovat v bytě svého undergroundového kolegy, natož někde na louce. Chtějí být vidět — za každou cenu.
Majitelé výstavních prostor si to dobře uvědomují a někdy toho zneužívají k prosazení vlastních představ. Vědí, že zajímavých míst je v Praze zoufale málo a že umělci budou souhlasit s úpravou svých děl, rádi se budou podílet na financování výstavy nebo jako odměnu za možnost vystavovat věnují galerii svůj obraz či objekt. Takovéto podmínky, ve Francii nepředstavitelné, jsou bohužel v Praze poměrně běžné. Volba je jednoduchá: podřiď se požadavkům majitele, nebo to zkoušej jinde.
Velmi nepříjemné je také zmatení pojmů, kterými se označují výstavní prostory současného umění. Hovoří se o komerčních galeriích a nekomerčních prostorách. Nic mezi tím.
Bez ohledu na skutečnost, že každá soukromá galerie musí být ze své podstaty komerční, vyplývá z této terminologie nepřímo, že “galerie” musí být institucí a řídit se zákony trhu, jinými slovy že je nezajímavá. Naopak nekomerční prostor (“non-profit space”) je nutně vnímán jako nezávislý, rozuměj kvalitní. Tečka.
I když pomineme otázku kvality, která vždy závisí na uměleckém vedení té či oné galerie, není na škodu připomenout, že i rádoby antiinstitucionální prostory žijí z dlouhodobé finanční podpory ministerstva kultury, pražského magistrátu, českých i zahraničních fondů a institucí.
Pražské nekomerční výstavní prostory jsou dvojího typu: výstavní síně a nezávislá kulturní centra. Jmenujme nejprve pozoruhodnou Galerii Václava Špály vedenou kurátorem Jaroslavem Krbůškem. Tento výstavní prostor si vydobyl uznání za kvalitní program výstav, v němž mají místo jak debutující výtvarníci, tak etablovaní umělci, kteří nezřídka vytvářejí zvláštní instalace přímo pro tuto atraktivní dvoupatrovou galerii. Špálova galerie patří Nadaci Český fond umění, která vlastní a provozuje několik galerií v Praze a celé České republice. Tato výstavní síň, podobně jako některé další pražské galerie, požaduje od vystavovaného umělce vždy jedno dílo jako “odměnu” za uspořádání výstavy s tím, že toto dílo může podle svého uvážení buď zařadit do své sbírky, nebo je prodat. Můžeme s tímto postupem souhlasit? Ve Francii by to bylo nemyslitelné. V Česku znamená přenechání uměleckého díla podle někoho téměř vydírání, podle jiného legitimní požadavek galerie za jedinečnou příležitost vystavovat na prestižním místě.
Stejné pravidlo a stejné dilema platí pro další výstavní síň, mnohem menší, méně významnou, ovšem s dobrým jménem mezi mladými českými výtvarníky: pro Galerii Jelení, orientovanou právě na začínající umělce. Galerie na ploše možná dvaceti metrů čtverečních sídlí v prostorách Nadace a centra současného umění, bývalého Sorosova centra, a každý měsíc představuje pražské uměnímilovné veřejnosti tvorbu jednoho mladého výtvarníka. K výstavám pravidelně vycházejí katalogy nebo brožury, přibližující uměleckou dráhu vystavovaných autorů. To je velmi důležitý a záslužný počin: Galerie Jelení je v Praze výjimkou, vždyť tu působí dohromady jen sedm či osm galerií zabývajících se současným uměním: Národní galerie, Galerie hl.m. Prahy, Galerie Václava Špály, soukromé galerie MXM a Jiří Švestka, nezávislá kulturní centra NoD a Display.
Pár set metrů od Špálovy galerie najdeme jedno z nejvýznamnějších pražských nezávislých kulturních center. NoD leží v samotném srdci města, bylo založeno v roce 1999 a až donedávna je řídil výtvarník Krištof Kintera. Z původní zchátralé budovy, kde zakladatelé centra pořádali originální performance, rychle vyrostla velká výstavní síň, divadlo i útulná kavárna, kde mohou všichni příchozí využít bezplatného přístupu na internet. Tvůrci celé koncepce mezitím odešli, ale klub Roxy v přízemí nepřestal dunět rockem i kvalitní elektronickou hudbou.
Sám Kintera přiznává, že po odchodu z NoD mohl začít znovu pracovat, centrum mu kradlo všechen volný čas. Kdo byl na lucemburském Manifestě, možná si vzpomene na pulsující, zakulacené objekty pečlivě rozložené na chlupatém koberci, vedle kterých ležely krabice a návody k použití. Všechno vypadalo jako nějaké spotřební výrobky za výlohou, teprve po chvilce si člověk uvědomil, že žádná z těch legračních věcí vlastně vůbec k ničemu neslouží.
Když se Kintera dostal do finále Ceny Jindřicha Chalupeckého, vystavoval v Národní galerii svou nejnovější práci. Podle šablony nakreslené, téměř piktografické lidské postavy v různých situacích s popisky Hear Me, Famous, Keep Dreams nebo třeba Money Everywhere? dynamizovaly prostor galerie a jistě by se uplatnily také na veřejném prostranství.
Nejmladší z “nekomerčních prostorů” vznikl loni v září, jmenuje se Display a vyzařuje především otevřenost a vůli ke spolupráci se spřízněnými galeriemi z dalších, hlavně středoevropských zemí. To je velmi zásadní rozhodnutí — nejprve spojit své síly, a potom se měřit se západní Evropou a Spojenými státy. Dobře si to zapamatujme — když se Francie obrací ke světu, jde o Británii, Německo, Rakousko, Belgii, Švýcarsko, Itálii nebo Španělsko. Pro Českou republiku jsou Evropou středoevropské státy: Maďarsko, Polsko, Slovensko.
Display je financován stejně jako další pražské galerie: především z dotací ministerstva kultury a města, které navíc levně pronajímá výstavní prostory. S jednou podmínkou: galerie musí být nekomerční. V souvislosti s některými připravovanými akcemi chce Display získat finanční podporu také od zahraničních institucí.
Zakládající člen galerie Display David Kulhánek nezastírá, že se nechal do velké míry inspirovat berlínskými nezávislými kulturními centry, kde probíhají zároveň výstavy, představení, koncerty a projekce experimentálních filmů. Ačkoli Display zatím nestačil některé projekty realizovat, přes své poměrně nedávné otevření (anebo právě kvůli němu?) vzbuzuje velká očekávání a naděje zejména u mladých umělců a kurátorů současného umění.
Zakládající člen galerie Display je sám umělcem. Jak to? Mají umělci lepší předpoklady pro řízení galerií, kulturních center, alternativních prostorů? Zbyněk Baladrán, narozený v roce 1973, se živí podobně jako mnoho jeho kolegů prací pro film. Praha je dnes jedním z nejvyhledávanějších (protože nejlevnějších) měst pro natáčení amerických filmových produkcí. Město se v posledních letech stalo jednou velkou kulisou, což pražským výtvarníkům dává příležitost vydělat si malováním filmových dekorací.
Má to ale jeden háček — velké společnosti v České republice investují pouze a jedině kvůli nízkým nákladům. Jakmile se ceny za natáčení a honoráře zvednou, americký filmový průmysl půjde jinam...
Baladrán už rok vytváří fotografie dekorací z maket, kulis a malby. Je u něj znát mimořádně silný vliv filmu, zejména kvůli malovanému pozadí. Jednoduchost kulis a použitých prvků zase připomíná loutkové divadlo. Kámen tu představuje horu, kus zvlněné látky kopec. Takové je Baladránovo umění: poezie vytvořená z ničeho.
S filmem se setkáme také u série fotografií nazvané Les, kde se prolíná skutečná krajina s dekoracemi. Umělec nafotil zezadu filmové kulisy sbité z prken, s výztužemi a oporami tak, aby si divák nemohl být jistý, zda stromy stojí mezi kulisami, nebo kulisy mezi stromy. Jistotu ztrácíme i proto, že na fotografiích chybí kamery, kabely nebo štáb.
Poslední výstavní prostor, který bychom měli zařadit mezi nezávislá kulturní centra s galerií, kinosálem, rockovým klubem, kavárnou, výtvarnou dílnou, ale také s ubytováním pro umělce, zatím není v provozu. Ohromná opuštěná tovární hala, kterou štědrá mecenáška věnovala výtvarníkovi Davidovi Černému, by měla otevřít své brány teprve příští rok. Bez nadsázky obří projekt by měl dále rozšířit možnosti, jež v České republice nabízejí galerie současného umění.
David Černý provokuje a jde si za svým. O tom nemůže být sporu. Stejnými slovy můžeme charakterizovat jeho tvorbu, když natřel narůžovo tank stojící na podstavci uprostřed města nebo vyrobil sérii skládacích “figurek” v životní velikosti, představujících rockovou hvězdu, znásilněnou ženu a Ježíše. Nebo třeba když odlil bronzovou sochu muže a pověsil ji na traverzu. Černý provokuje, aby vyvolal odezvu, zamyšlení nad politickými a společenskými dějinami své země, a nabízí nový, často pobavený pohled na okolní svět. Přesto David Černý nerovná se jen provokace — projekt, který nyní uvádí v život, je toho důkazem.
Zajímavých prodejních galerií je v Praze jako šafránu. Uveďme dvě z nich: Galerii MXM, která s velkým ohlasem vznikla v roce 1990 a vystavuje hlavně obrazy, a Galerii Jiří Švestka, kterou založil Jiří Švestka v roce 1995. Více “světově” se v současné době profiluje Galerie Švestka, zaměřená spíše na západní Evropu a Spojené státy jak výběrem autorů, tak mezinárodním uměleckým vedením.
Než si Jiří Švestka mohl pořídit vlastní galerii v Praze, patnáct let šéfoval düsseldorfské Kunstverein. Během dlouhého pobytu v Německu rozhodil sítě ve vodách evropského a amerického výtvarného umění, ale zejména se dobře obeznámil s chodem složitého soukolí trhu s uměním. Galerie Jiří Švestka dnes žije především z prodeje moderních uměleckých děl, která tvoří asi polovinu její sbírky. Současné umění putuje většinou k zahraničním sběratelům, kteří navazují spolupráci s galerií také prostřednictvím zahraničních zastoupení, jež Jiří Švestka otevřel v Berlíně a v Londýně.
Jiří Švestka má stejný názor jako ostatní kunsthistorici, totiž že v České republice prakticky neexistuje trh s uměním. Kromě očividného nedostatku sběratelů spočívá hlavní potíž v tom, že ti, kteří by si mohli dovolit kupovat současné umění, o to jaksi nejeví zájem. Horních deset tisíc má úplně jiné investiční preference, než je moderní umění nebo design. Výtvarníci, kteří si tím pádem nemohou vydělat na živobytí, jsou mnohem víc než v jiných zemích nuceni pracovat mimo obor.
Jedinou možností, jak v současné době zpeněžit své dílo, je prodat ho zahraničnímu sběrateli. Už z toho důvodu umělecké kruhy tolik usilují o mnohem širší spolupráci se středoevropskými sousedy, se západní Evropou i se Spojenými státy.
Michal Koleček, kurátor Galerie Emila Filly v Ústí nad Labem, vidí situaci takto: “Začátkem devadesátých let začala česká umělecká scéna opovrhovat spoluprací s ostatními postkomunistickými zeměmi. Česká republika se postupně uzavřela sama do sebe. Ohlédnemeli se zpátky, vidíme, že na všech významných výstavách současného umění postkomunistické éry Česká republika buď chyběla, nebo byla zastoupena jenom nepatrně. Ovšem není divu, když si uvědomíme, jak málo výstav věnovaných mezinárodnímu umění uspořádaly v devadesátých letech české instituce a jak zřídka se samy účastnily mezinárodních výstav v zahraničí.” Teprve dnes se věci dávají do pohybu, i když pomalu. Hlavním problémem zůstává nedostatečný zájem Čechů o prezentaci v zahraničí.
Polovina autorů vystavovaných u Jiřího Švestky jsou cizinci: Chris Burden, Dan Graham, Bruce Nauman, Wolfgang Robbe... Z té druhé půlky jmenujme Milenu Dopitovou, Stanislava Kolíbala nebo (z mladší generace) Markétu Othovou a Jiřího Černického.
Chrámem českého moderního a současného umění je Národní galerie. Stálou výstavu sbírky moderního umění koncipoval jeden z největších žijících umělců-konstruktivistů Stanislav Kolíbal. Součástí sbírky je vynikající soubor francouzských děl, která na počátku dvacátého století zakoupil Vincenc Kramář, ředitel galerie a poučený sběratel. Národní galerie také pravidelně pořádá krátkodobé výstavy, naposledy retrospektivu Andyho Warhola, který byl jak víme slovenského původu. Svůj prostor tu má také mladá tvorba, jejíž — bohužel nepříliš časté — výstavy připravoval kurátor Tomáš Pospiszyl, zmíněný Stanislav Kolíbal a ředitel Národní galerie Milan Knížák, fantaskní umělec, člen hnutí Fluxus, osobnost zpochybňovaná a často nenáviděná, avšak mnohem subtilnější, než by se dalo soudit z prvního, neuhlazeného dojmu.
V Národní galerii také až do letoška probíhala každoroční výstava finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého, jejíž laureát obdrží 100.000 korun a tříměsíční pobyt v Kalifornii. Skvělá příležitost pro výtvarníky, kteří jinak moc necestují.
Letošní držitel Ceny Jindřicha Chalupeckého Tomáš Vaněk vyprovokoval vášnivou polemiku mezi odborníky i laiky. Na výstavě finalistů v Národní galerii představil obrazy stříkané sprejem přes šablonu, na nichž více či méně věrně reprodukoval kresby známého a velmi oblíbeného českého malíře Josefa Lady. Sám umělec se k celé nešťastné záležitosti postavil rozumně: při příležitosti své další výstavy v galerii Display navrhl uspořádat diskusi o právních otázkách reprodukce, parafráze a vlastnictví uměleckého díla.
Další laureát Chalupeckého ceny, Jiří Příhoda, se zabývá úplně jiným druhem smyslového zmatení a optických klamů. Podívejme se třeba na jeho instalaci, která byla před několika lety představena v Národní galerii. Návštěvníci vstupují do dlouhé temné chodby. Na jejím konci ze stropu vyzařuje oslnivě modrá záře. Teprve když přijdeme blíž, vidíme nad svou hlavou moře, modravou vlnící se hladinu. Celá instalace je odkrytá, nemůže v tom tedy být žádný technický trik, a přesto se celý prostor změnil, převrátil vzhůru nohama. Jde právě o tohle — překvapit diváka uprostřed snové, a zároveň tíživé atmosféry.
S vnímáním prostoru si pohrávala také jeho výstava ve Špálově galerii v roce 1998. Na první pohled úplně prázdná výstavní síň, teprve po chvíli si divák uvědomil, že stěny jsou nepatrně zešikmené a schodiště stoupá příliš strmě, než aby bylo skutečné. Příhodova instalace přesně kopírovala prostor galerie, ovšem s poloviční hloubkou. Aby byla iluze dokonalá, musela umělcova “architektura” odpovídat zákonům perspektivy. Proto byl návštěvníkům po dobu konání výstavy... vstup zakázán.
Hlásí se současní čeští výtvarníci k některému uměleckému stylu? Převažuje v jejich tvorbě jedno konkrétní médium? Zřejmě musíme na obě tyto otázky odpovědět záporně. Mladí autoři se věnují zrovna tak figurativnímu umění jako surrealistické nebo sociálně angažované tvorbě. Často využívají několik médií najednou: fotografii, video, prostorové instalace. Naopak jiní dávají přednost “klasické” malbě. Můžeme tu mimochodem pozorovat, podobně jako jinde ve světě, určitý návrat k tradičním technikám. Mezi nejvýraznějšími umělci mladé generace jsou zastoupeni stejnou měrou průkopníci moderních technik a zastánci tradiční malby. Ján Mančuška, Krištof Kintera, Jiří Příhoda a Zbyněk Baladrán se vyjadřují prostřednictvím videa a prostorových instalací, u Jiřího Černického či Michala Pěchoučka převažuje malba a fotografie.
Michal Pěchouček je nemluvný a svérázný umělec, kapitola sama pro sebe. Málokdy nacházíme takovou podobnost mezi tvůrcem a jeho dílem. Ve svých krátkých fotorománech rozehrává absurdní a dvojsmyslné příběhy, které ač vycházejí z dětské poetiky, zároveň jsou na samé hraně perverznosti. Ještě zajímavější jsou jeho videosekvence, v nichž se střídá přehrávání běžnou rychlostí se zastaveným obrazem, připomínajícím fotografické momentky. Pěchouček má nepochybně skvělý smysl pro rytmus a vyprávění. V jedné ze svých sérií představuje sám sebe jako zvrhlíka, který zve mladé dívky a fotí je převlečené za sestřičky. Nedozvíme se už, co se stalo potom — můžeme se jen dohadovat...
Jedním z největších překvapení po příjezdu do Prahy pro mě bylo zjištění, že Ministerstvo kultury má na starost také víru a náboženství. Potom jsem si ale začala všímat zvláštního vztahu uměleckých osobností k víře (zejména přes zkušenost husitství), což by možná vysvětlovalo jakousi uzavřenost a individualismus, se kterými se nesetkáme například v Maďarsku, kde jsou vztahy mezi umělci mnohem přirozenější.
Na druhou stranu — jestliže komunistický režim štědře přispíval na “Kulturu”, nositelku politických hesel, do níž se zhroutilo dosavadní “humanistické” umění, co přináší divoký kapitalismus? Současnému českému umění možná chybí kořeny, vazba na historii, na velké předchůdce, na solitéry, kteří nepodlehli — Stanislava Kolíbala, Adrienu Šimotovou, Václava Boštíka, Karla Malicha — i odvaha vyplout na moře světového umění, s jeho bouřemi a spodními proudy. Někteří to pochopili. A už dnes s tím něco dělají.




Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Afričtí upíři ve věku globalizace Afričtí upíři ve věku globalizace
"V Kamerunu se hojně šíří fámy o zombie-dělnících, kteří se lopotí na neviditelných plantážích podivné noční ekonomiky. Podobné příběhy, plné posedlé pracovní síly, pocházejí z Jihoafrické republiky a Tanzanie. V některých z nich se nemrtví na částečný úvazek po celonoční lopotě namísto spánku budí ráno vyčerpaní."
No Future For Censorship No Future For Censorship
Author dreaming of a future without censorship we have never got rid of. It seems, that people don‘t care while it grows stronger again.
MIKROB MIKROB
"Sto třicet kilo tuku, svalů, mozku a čisté síly na současné srbské umělecké scéně soustředěných do 175 cm vysokého, 44 let starého těla. Jeho majitel je známý pod množstvím jmen, včetně pojmenování Bambus, Mexikán, Ženich, Sráč, ale nejčastěji je známý jako hrdina všech ztroskotanců, bojovník za práva bezdomovců, lidový umělec, bavič maloměšťáků, domácí anarchista, sběratel desek, milovník…
Le Dernier Cri  a černý penis v Marseille Le Dernier Cri a černý penis v Marseille
To člověk neustále poslouchá, že by s ním chtěl někdo něco společně udělat, uspořádat, zorganizovat ale, že… sakra, co vlastně... nám se to, co děláte, tak líbí, ale u nás by to mohlo někoho naštvat. Je sice pravda, že občas z nějaké té instituce nebo institutu někoho vyhodí, protože uspořádal něco s Divusem, ale když oni byli vlastně hrozně sebedestruktivní… Vlastně potřebovali trpět a jen si…
ArtLeaks
27.07.2014 19:39
Kam dál?
jinde - archeologie
S.d.Ch, solitéři a kultura okraje  (generace narozená kolem roku 1970)
S.d.Ch, solitéři a kultura okraje (generace narozená kolem roku 1970)
Josef Jindrák
Kdo je S.d.Ch? Osoba mnoha zájmů, aktivní v několika oblastech. V literatuře, divadle, hudbě, svými komiksy a kolážemi i ve výtvarném umění. Především je to básník a dramatik. Svou povahou a rozhodnutím solitér. Jeho tvorba se neprotíná s aktuálními trendy. Vždy staví do popředí osobní výpověď, která však může mít i velmi složitou vnitřní strukturu. Je příjemné, že je to normální člověk a…
Číst více...
jinde - poezie
THC Review a zavržená minulost
THC Review a zavržená minulost
Ivan Mečl
My jsme pátá světová strana! Pítr Dragota a Viki Shock, Fragmenty geniality, květen a červen 1997 Viki vlastně přišel, aby mi ukázal kresby a koláže. Jen jako doplněk mi dal k nahlédnutí samizdatové THC Review z konce devadesátých let. Když mne zaujalo, vyděsil se a řekl, že tahle tvorba je uzavřenou kapitolou, ke které se nechce vracet. Kresby z barů, občerstvoven a hospod jsme se ihned…
Číst více...
cena
To hen kai pán / (Laureát ceny Jindřicha Chalupeckého 1998 Jiří Černický)
To hen kai pán / (Laureát ceny Jindřicha Chalupeckého 1998 Jiří Černický)
„Mluví-li se v našich dobách o umění, obvykle se mluví o jeho umístění v subjektivitě nebo objektivitě, o tom, jak vyjadřuje život, anebo o tom, jak životu pomáhá. Pomíjí se při tom, že jde o ten zvláštní druh konání v subjektivitě a ten zvláštní druh konání v objektivitě, jež je právě uměním a ničím jiným. Snad se to pokládá za příliš samozřejmé, snad za málo významné. Ale to je právě to…
Číst více...
birthing pains
Kdo se bojí mateřství?
Kdo se bojí mateřství?
Zuzana Štefková
Zmnožení definic „matky“ je zároveň místem zesíleného útlaku a potenciálního osvobození.1 Carol Stabile Psal se rok 2003 a v houštinách lesa Lapák na Kladně postávala u cesty žena v pokročilém stádiu těhotenství. V rámci výstavy Umělci v lese mohli kolemjdoucí zahlédnout záblesk jejího klenutého břicha, které v exhibicionistickém gestu odhalovala speciálně pro ně. Právě tahle performance Lenky…
Číst více...
Knihy, multimédia a umělecká díla, která by Vás mohla zajímat Vstoupit do eshopu
tisk na banerovou folii, 250 x 139 cm, 2011
Více informací...
799,20 EUR
1997, 50.8 x 76.2 cm, Painting on Card
Více informací...
2 226 EUR
Vypadlá postava českého moderního malířství. Nepoznaný virtuos štětce i slova až do své smrti čekal na ocenění, kterého se mu...
Více informací...
6,04 EUR
29.5 x 44.5 cm, Poster
Více informací...
223,20 EUR

Studio

Divus a jeho služby

Studio Divus navrhuje a vyvíjí již od roku 1991 ojedinělé návrhy projektů, prezentací nebo celých prezentačních cyklu všech druhů vizuálních materiálů. Realizujeme pro naše klienty kompletní řešení i jednotlivé kroky. Pro práci využíváme spojení nejmodernějších s klasickými technologiemi, což umožňuje širokou škálu řešení. Výsledkem naší práce jsou nejen produkční, tiskové a digitální projekty, od propagačního materiálu, plakátu, katalogu, knihy, přes návrhy a realizace plošné i prostorové prezentace v interiéru nebo exteriéru po digitální zpracování obrazu nebo publikování na internetu, ale realizujeme i digitální filmové projekty, včetně střihu, ozvučení, animace. Tyto technologie používáme i pro tvorbu webových stránek a interaktivních aplikací. Naší předností je ...

 

Citát dne. Vydavatel neručí za jakékoliv psychické i fyzické stavy, jenž mohou vzniknout po přečtení citátu.

Osvícení přichází vždycky pozdě.
KONTAKTY A INFORMACE PRO NÁVŠTĚVNÍKY Celé kontakty redakce

DIVUS LONDÝN
Arch 8, Resolution Way, Deptford
London SE8 4NT, Velká Británie

 

Otevřeno od středy do soboty mezi 12:00 a 18:00

 

Kancelář: +44 (0) 20 8692 5157

 

Ivan Mečl
ivan@divus.org.uk, +44 (0) 7526 902 082

 

Shop
shop@divus.org.uk, +44 (0) 20 8692 5157

DIVUS PERLA
Areál bývalé papírny, Nádražní 101
252 46 Vrané nad Vltavou, Česká republika
ivan@divus.cz, +420 602 269 888

Otevřeno od středy do neděle od 11:00 do 18:00.
Od 15.12
do 15.1. pouze na telefonickou objednávku.

 

DIVUS BERLIN
v ZWITSCHERMASCHINE
Potsdamer Str. 161, 10783 Berlin, Germany

berlin@divus.cz, +49 (0) 1512 9088 150
Otevřeno od středy do soboty od 14:00 do 19:00

 

DIVUS VÍDEŇ 
wien@divus.cz
DIVUS MEXICO CITY
mexico@divus.cz
DIVUS BARCELONA
barcelona@divus.cz
DIVUS MOSKVA & MINSK
alena@divus.cz

NOVINY Z DIVUSU DO MAILU
Divus 23.05.-17.06.2017 STU MEAD & MIKE DIANA IN PARIS